Tereza Rozumková

Jako na horské dráze – asi nejbližší přirovnání popisující, jak mi zatím připadá rok 2020. Celek vzestupů a pádů, tak protichůdných, že kdyby mi je někdo ze současnosti před pár měsíci popsal, nevěřila bych. Hluboké pády spojené s globální pandemií a děsivou rasovou nespravedlností (nejen) v USA způsobují, že radost z mých osobních vzestupů a úspěchů mi přijde trochu sobecká a mimo, ale protože je tento blog můj poslední, nemyslím si, že by bylo správné, kdybych neposkytla čtenářům alespoň nějaký popis ukončení mé univerzitní cesty.

Blíží se březen v půlce mého finálního roku na De Montfort University, což znamená dvě věci: 1. méně než tři měsíce do naší finální deadline, 2. všichni game artisti fanaticky shánějí práce a stáže. Já jsem každodenně ponořena ve snaze dosáhnout obou dvou z těchto nelehkých cílů.

Při vyřizování mého pre-settled statusu pro Brexit (který se nyní transformoval do meme, tedy moderního virálního vtipu, a který se podle většiny mých přátel stejně prý konat nebude) jsem byla nucena počítat, jak dlouho už vlastně žiju ‚sama‘. A tím teda nemyslím sama jako osamělá, jen sama jako že trávím valnou většinu času pryč od rodiny nebo někoho, kdo by se o mě přímo staral.

Je už téměř červenec a Leicester až teprve teď dohnala vysoce očekávaná ‘heatwave’, která doposud sužovala zbytek Evropy. Nezvyklost této teplotní situace lze vyčíst z jednoho pohledu na místní noviny, které jí věnovaly dokonce tři články na hlavní stránce. A tak si asi dokážete představit mé nadšení, když každé odpoledne, po ránu stráveném v práci, dodělávám osobní projekty na pokoji, do jehož oken mi od tří odpoledne do devíti do večera pere přímý sluneční svit (závěsy dusno ještě zhoršují, a okno lze pootevřít z paradoxně bezpečnostních důvodů jen na 5 cm, protože co je bezpečnějšího, než se uškvařit ve vlastním pokoji, že).

Takovou a další podobné miskoncepce často slýchávám jako první reakce na mou snahu vysvětlit osnovu mého studia Game Artu. Ono se to dá i pochopit – když někde v konverzaci zmíníte cokoliv ohledně videoher, ‘běžní’ lidé se často chytnou stereotypů a představí si tu nehezkou, médii vytvořenou ideu antisociálních gamerů sedících na trůnu vypitých Red Bullů i týdny bez přestávky.

Můj druhý ročník studia Game Artu odstartoval spoustou změn k lepšímu. Po svém ‚vyhoření‘, o kterém jsem hovořila v předchozím příspěvku, jsem se úspěšně dostala zpět do víru každodenní produktivity poháněné touhou se neustále zlepšovat a momentálně mám za sebou už několik měsíců, v nichž jsem kreslila, malovala či modelovala ve 3D naprosto každý den. V říjnu jsem se dokonce odhodlala zapojit do celosvětové kreslící výzvy zvané ‚Inktober‘. Spolu s tisíci různých umělců každý říjnový den jsem vytvářela ilustraci v reálném nebo digitálním inkoustu na zadané téma.

Poslední trimestr mého prvního roku studia Game Artu je za mnou. Můj course mě v retrospektivě jen za rok naučil mnohé – například celou historii her a herních konzolí; základy a pokročilé techniky kresby objektů, scenérií i lidí; jak správně renderovat různé materiály skrz digitální kresbu nebo jak navrhnout koncept pro herní postavu; jak úspěšně modelovat a texturovat i animovat v 3D programech, a další...

Při hledání tématu, o kterém bych v dalším příspěvku psala, jsem čerpala inspiraci hlavně z mé návštěvy výstavy Game On v Praze, kam jsem byla v prosinci pozvána na interview pro časopis Týden. Z celé výstavy jsem byla naprosto unešená: retrospekci bych ji popsala jako několik pater nostalgie – asi dvě hodiny jsem strávila u nejstarších arcade automatů hraním klenotů jako třeba Space Invaders, DigDug nebo Street Fighter, u čehož jsem i vzpomínala na časy, kdy jsem se jako malá těšila na každý výlet na kole s rodiči, protože ty většinou končily v jedné z mála hospod, kde v té době tyhle automaty byly.

Videohry už nejsou jen zábava pro znuděné teenagery s akné. Je v nich nádherná hudba od významných skladatelů, scénáře jsou propracované podobně jako u nejoceňovanějších hollywoodských trháků a dokážou vyvolat silné emoce. Tvrdí to TEREZA ROZUMKOVÁ, studentka oboru Game Art na prestižní De Montfort University ve Velké Británii.

Systém britského školství poznala Tereza Rozumková už na střední škole. Na univerzitě se učí navrhovat hry

Téměř tři měsíce prázdnin jsou u konce a já už třetím rokem nedočkavě sedím za okýnkem letadla Ryanair a absolvuji známou dvouhodinovou cestu do Anglie. Tentokrát ovšem nepřesedám na vlak do Leedsu, jak jsem byla zvyklá, když jsem ještě studovala na soukromé střední škole Ackworth School – nyní se svá 35-kilová zavazadla snažím nasoukat do vlaku směřujícího do Leicesteru, ve kterém se nachází moderní De Montfort University, kde budu další 3 roky studovat obor Game Art.