Jako na horské dráze

Ve svém předchozím příspěvku na blogu jsem zmínila svou snahu o zajištění mé profesionální budoucnosti po ukončení studia na univerzitě. Nechtěla jsem jít do podrobností, protože jsem v tom okamžiku byla uprostřed několikaměsíčního náborového procesu u mé vysněné herní společnosti, pro kterou jsem chtěla pracovat dávno před tím, než jsem vůbec věděla, co je to Game Art, a tehdy nebylo ještě nic stoprocentně potvrzeno. O pár týdnů později jsem obdržela nabídku stáže a je docela zábavné, že slova „Hired at Riot Games“ (zaměstnána u Riot Games), která stála v záhlaví potvrzovacího e-mailu  mi i nyní znějí stejně neskutečně, jako tomu bylo v březnu.

Abych to uvedla do kontextu, Riot Games je jedním z nejznámějších studií v odvětví herního průmyslu díky cca 100 milionům aktivních hráčů jejich hlavního titulu - hry League of Legends. Nyní navíc přitahuje další, svými nově vydanými hrami - Valorant, Teamfight Tacticts a Legends of  Runeterra. Spolupráce s hvězdným uměleckým týmem Riotu by byla ctí pro každého umělce v oboru Game Art, a řekla bych že pro mě se tato skutečnost ještě znásobila, jelikož jsem jejich hru aktivně hrála a podporovala bezmála nyní 7 let.

Jak jsem zmínila – nabídku stáže jsem obdržela začátkem března, v době kdy západní svět teprve tak nějak začínal svůj hluboký pád do pandemického chaosu. Skrz celý ten měsíc jsem měla stále velkou naději, že se věci uklidní a všechno půjde podle plánu. V létě jsem měla odletět do USA a pracovat v pohádkovém kampusu v Los Angeles, tematicky plně zaměřeném na Riot a jejich hry, který by určitě každému hernímu nadšenci připadal jako větší zážitek než Disneyland. Souběžně s dokončováním studia jsem se soustředila na vyřízení víza a mentálně se připravovala na velmi těžký úkol - přidat barvu do mého kompletně černého šatníku, kvůli kterému bych zaručeně po pár dnech ve slunné Kalifornii chytla úpal. Tyto myšlenky teď zní docela naivně.

Nedlouho poté byla totiž i v USA zavedena opatření v souvislosti s pandemií Covid19 a Riot byl v první vlně společností, které přešly na úplný režim práce na dálku. Kampus byl uzavřen a já jsem se začala bát toho nejhoršího – a sice, že stáž bude zrušena. Naštěstí tým zaměstnanců Riotu, kteří stáž organizují, jsou ve své práci profíky, a podařilo se jim přesunout celý program stáže do režimu práce z domova. V současné době jsem ve svém studentském bytě ve Velké Británii a čekám, až mi z USA dorazí IT vybavení a velmi se těším, že v příštích několika dnech budu moci začít pracovat. Nebudu lhát, stále jsem semtam smutná, že tam nebudu osobně - občas je těžké přesvědčit můj mozek, že jsem si to všechno nevymyslela, bez jakéhokoli hmatatelného důkazu (ještě navíc k mému velmi reálnému imposter syndromu) - ale v duchu vím, že musím zůstat optimistická a že mám pořád moc za co mohu být vděčná. Stále platí, že budu pracovat s nejúžasnějším týmem lidí, jaký jsem doposud poznala, na těch nejzajímavějších projektech, jaké si jen dokážu představit a na hře, kterou miluji od dětství, a to mi více než stačí. Aspoň mě to nakopne k tomu, abych se hodně snažila a pracovala jak nejlépe dokážu, a díky tomu v budoucnu obdržela nabídku na permanentní pozici.

Teď, když je má vysokoškolská cesta u konce, bych ráda poděkovala Nadaci rodiny Kellnerů a mé rodině za jejich štědrou finanční podporu v mých studiích, která mi umožnila dosáhnout mých cílů, aniž bych se musela příliš starat o životní náklady. Zvláštní poděkování patří mé mamce, která je absolutní hvězdou a vždy měl podporovala, zejména v situacích, kdy všechno nebylo zrovna růžové. A samozřejmě všem ostatním, kdo při mně stáli a věřili mi, když jsem nevěřila sama sobě - babička, taťka, teta, moje úžasně talentované a pracovité malé sestry a moji milí přátelé. Vaše podpora mi velmi pomohla a mnohokrát mě dostala z hlubokých nížin této horské dráhy.

Ach jo, opět tak dlouhý příspěvek, a to jsem se hodně snažila to co nejvíc zkrátit! Abych jej alespoň trochu oživila, přikládám pár screenshotů z mých projektů, na kterých jsem pracovala ve svém finálním ročníku. K tomu se mi podařilo najít i pár prací z doby, kdy jsem se na univerzitu hlásila a z ročníku prvního – porovnat je může být úsměvné :)

Projekty posledního roku (2020):

Projekty posledního roku (2020)

Portfolio pro univerzitní nábor a modely z prvního ročníku pro srovnání (2017)

A konečně, pokud jste se dočetli až sem, chtěla jsem využít tuto mou malou platformu ke sdílení pár důležitých odkazů – v této chvíli je více než jindy nezbytné ukázat naši solidaritu a spojit se proti stále šokujícím, ale velmi skutečným problémům rasismu. I když máte pocit, že konkrétní problém se přímo ČR netýká, rasismus v různých podobách viditelně existuje jak u nás, tak i v USA, ve Velké Británii a každé jiné zemi na naší planetě - a existuje již příliš dlouho. Každý z nás by se proti rasismu měl postavit, jakkoliv to jde – a ne, nejde tady o politiku, jde o lidská práva a jejich blatantní porušování. Nejlepším způsobem, jak v tom začít, je snažit se v tématu vzdělat. Netflix v současné době streamuje tento dokument zdarma: https://www.youtube.com/watch?v=krfcq5pF8u8
Po jeho zhlédnutí mě až zamrazilo z toho, kolik je toho v učebnicích dějepisu vynecháváno. Stále nedokážu pochopit, proč musím mít v paměti vyryty názvy mezopotámských řek Eufrat a Tigris, o kterých znovu uslyším maximálně tak v AZ Kvízu, ale během celého mého středoškolského vzdělávání, jak v Čechách, tak i ve Velké Británii, mě nikdo nenaučil jedinou věc o Black History, tématu, které je klíčové k pochopení tak velké části aktuálního dění a které osvětluje mnohé problémy a zločiny proti lidskosti, které se dodnes dějí všude na světě.

Můžete se také podívat na možnosti podpory https://blacklivesmatters.carrd.co/ , podepsat petice nebo se účastnit protestů a diskuse: https://www.vogue.cz/clanek/society/tym-vogue/spravedlnost-pro- george-floyda-jak-muzete-pomoci-at-uz-jste-kdokoli