Tereza Maláčová

Nemělo by být překvapením, že v tomto blogu bude figurovat pandemie, jelikož nejspíš každý student na téhle planetě jí byl ovlivněn, což platí především pro studenty posledních ročníků jako jsem já. Ve zkratce, svůj poslední trimestr jsem si představovala dosti odlišně. To, co mělo být pár měsíci přípravy na zkoušky, následovanými nastrojením se do akademického hávu, cestou do exam schools a jejich nádherných sálů se svými spolužáky, sepsáním znalostí, které jsem nabyla za poslední dva roky studia, a oslavou konce zkoušek skokem do řeky, se proměnilo v měsíce úzkosti v karanténě.

Nedávno jsem měla poměrně zajímavý zážitek s britským zdravotnictvím. Naštěstí pro mě pouze v roli doprovodu, tudíž jsem nepotřebovala žádnou péči sama, a tak to jediné, co na mě utrpělo, byly mé iluze. Než se ponořím do tohoto příběhu, řeknu tohle: Važme si toho, jak české zdravotnictví funguje, a pokusme se jej ve funkčním stavu udržet. Teď už bez dalších okolků, tady je shrnutí mého zážitku.

Vstup do prvního trimetru posledního roku působil děsivě. Abych byla úplně upřímná, stále mě to trochu děsí, ale když tento trimestr začal, velká část tohoto strachu se přesunula do pozadí mé mysli, jelikož jsem si uvědomila, že toto nejspíš bude můj zatím nejlepší trimestr na Oxfordu. Poprvé za ty dva roky a něco na Oxfordu jsem se mohla plně rozhodnout, jaký předmět budu studovat, a ukázalo se, že má první volba dopadla skvěle.

Uběhl další trimestr a já se opět chystám na prázdniny zpět domů, do Česka. Pokud vše půjde podle plánu, toto budou poslední letní prázdniny, které strávím jakožto studentka bakalářského oboru PPE neboli Filosofie, Politologie a Ekonomie, neboť touto dobou příští rok už za sebou budu mít všechny své závěrečné zkoušky a budu netrpělivě čekat na výsledky. Letošní Trinity Term však nabídl drasticky odlišný zážitek. Ne nadarmo se říká, že Trinity Term druhého ročníku je pro studenty oborů jako je ten můj, které mají sto procent všech závěrečných zkoušek na konci třeťáku, tím, který si člověk nejvíce užije.

Po ne zcela vyrovnaném, ale přesto relativně dobrém prvním trimestru druhého ročníku jsem byla odhodlaná pokračovat ve vzestupném trendu a vylepšit trimestr druhý. V polovině sedmého týdne z osmi, s dvěma zbývajícími deadliny, věřím, že mohu začít pomalu slavit úspěch. Nadále již nepotřebuji přesný denní plán, protože moje dny se plánují samy. Jakpakto? Inu, začala jsem minulý trimestr veslovat.

Léto přišlo a zase odešlo rychleji, než si člověk stačil všimnout. Na konci posledního trimestru mého prvního roku v Oxfordu se mi podařilo úspěšně složit prvácké zkoušky, takzvané Prelims, a tak jsem mohla pokračovat směrem roku druhého. Jako pro studentku PPE to pro mě znamenalo, že si ze svých dosavadních tří předmětů, politologie, filosofie a ekonomie, vyberu dva, které budu nadále studovat. Jelikož jsem vždy měla ráda matematiku, ekonomie byla jasnou volbou. Přestože jsem si zprvu myslela, že mě bude více bavit politologie než filosofie, ale v průběhu prvního ročníku jsem si uvědomila, že jsem si studium politologie neužívala tolik jako filosofii. Navíc jsem ve filosofii dosáhla v Prelims lepších výsledků než v politologii, což mi rozhodnutí jen usnadnilo.

Závěrečný trimestr mého prvního roku na Oxfordu s sebou přinesl i mé první vysokoškolské zkoušky. Většina trimestru se tak nesla ve znamení opakování a přípravy na zkoušky, které se ovšem v mém případě neobešlo bez občasných psychických zádrhelů. Šetře detaily, tyto zádrhely byly, ač ne nejsnadněji, vyřešeny natolik, že jsem se nakonec mohla soustředit primárně právě na zkoušky.

Zatímco návrat domů do Česka po úspěšně zakončeném prvním trimestru proběhl relativně hladce – mrznutí na Londýnské Victoria Station a čtyřhodinové čekání na letišti, protože co kdyby autobus nabral nějaké to zpoždění, vyjímaje – druhý přesun do Británie po prvních prázdninách byl snad všechno, jen ne hladký.

Právě zakončuji svůj pátý akademický týden v Oxfordu, a přestože jsem tu strávila teprve něco málo přes měsíc, připadá mi to jako věčnost a vzpomínky na příjezd působí jako vzdálená minulost. Ten byl poněkud stresující, přeci jen jsem se nejen poprvé chystala na delší období odjet z domu od rodičů, ale navíc ještě do cizí země a vyhlídka studia na tak prestižní univerzitě, ač velice vzrušující, byla přeci jen trochu děsivá.