Natálie Uhlíková

Můj poslední rok na Emory univerzitě byl plný dobrodružství, žhavého slunce, nádherné přírody a nových přátelství. Setkávání se s cizími kulturami nutí každého si všimnout jak výrazných, tak nepatrných rozdílů, které pramení z prostředí, ve kterém člověk vyrůstal.

Dnešní příspěvek do blogu bych ráda zasvětila našemu univerzitnímu duchovi jménem Dooley. Otázku „Kdo je Dooley?“ si nepochybně klade každý nový student v americké univerzitě Emory. Můžete se ptát starších ročníků, ale s každým dalším tázaným se Vám dostane nové a úplně odlišné odpovědi. Dooleyho identita je zkrátka obklopena záhadou a tajemstvím.

Už jsou to více než dva měsíce od chvíle, co jsem se přestěhovala do kampusu Emory University v Atlantě. Univerzita Emory je nádherná – zelená, prostorná, moderní a člověk se tu cítí skutečně vítán. Během prvního týdne byly po celém kampusu rozmístěné cedulky s dvojjazyčnými nápisy (anglicky a jiný cizí jazyk) „Vítej! Bez ohledu na to, odkud pocházíš, jsme rádi, že jsi tady.“ Maličkost, která ale dokáže potěšit.

Třetí trimetr utekl strašně rychle. Většinu času jsem strávila přípravami na poslední zkoušky, které se konaly začátkem května, a na synoptické ústní zkoušky za poslední tři roky.

Zimní měsíce v Londýně by se daly popsat asi následovně: blátivé bezčasí aneb čtyřměsíční apríl. Bez sledování kalendáře se dá pouze hádat, jaký asi tak zrovna panuje měsíc.

První term začal na ICL jako vždy bouřlivě, a to Freshers weekem. Jelikož už jsem ve třetím ročníku, tak jsem se jako většina starších studentů snažila tomu blázinci vyhnout a užívat si poslední volné chvíle, než oficiálně začaly přednášky.