Lukáš Růžička

Poslední dny na univerzitě byly velmi stresující – bakalářská práce ve francouzštině, vyřizování veškeré francouzské byrokracie a závěrečné zkoušky. Do toho všeho ještě snaha získat budoucí zaměstnání a samozřejmě poslední rozlučkové snídaně, obědy a večeře.

„12. května, to je zítra.“ Tuto větu nám od začátku tvrdil vedoucí bakalářských prací. 12. května je totiž poslední den, kdy můžeme odevzdat naši bakalářskou práci. Vtipy na téma 12. květen se začali šířit školou a nezdravili jsme se jinak než „Ahoj, tak co budeš dělat 12. května?“ I přesto, že je teprve únor, toto datum už nikdo nevyslovujeme, jelikož to opravdu vypadá tak, že je to „zítra“.

Je to více než tři roky zpátky, kdy jsem vážil kufry do Velké Británie a kdy jsem nevěděl, co od studia na vysoké škole očekávat. O to více jsem se bál faktu, že po dvou letech budu muset odejít do Francie – do země, kde se zcela jistě nedorozumím a kde propadnu hned u první zkoušky.

Stáž ve městě módy a šarmu se mi začala rychle chýlit ke konci. V Paříži mi zbývá ještě jeden měsíc a pak se budu muset s tímto šarmantním městem rozloučit. Spontánní návštěvy Louvru či vítězného oblouku, kam je vstupné pro studenty z EU zdarma, již nebudou mojí častou činností.

Poslední týdny před Vánocemi byly jedny z nejtěžších období. V tu dobu jsem se měl stěhovat z Remeše do Paříže, kde jsem dostal nabídku stáže na příštích šest měsíců. Problém byl však ten, že jsem neměl zajištěné žádné ubytování, jelikož sehnat bydlení v Paříži za příznivou cenu se rovná možnostem koupit si letenku na Mars na příští sobotu.

Velká Británie. Země, kde jsem strávil dva roky svého života a se kterou jsem se musel koncem června rozloučit. Dokončil jsem tam studium, po kterém jsem musel přestoupit na partnerskou univerzitu ve Francii, kde mne čekají další dva roky k úspěšnému zakončení bakalářského titulu.

Velká Británie. Země, kde jsem strávil dva roky svého života a se kterou jsem se musel koncem června rozloučit. Dokončil jsem tam studium, po kterém jsem musel přestoupit na partnerskou univerzitu ve Francii, kde mne čekají další dva roky k úspěšnému zakončení bakalářského titulu.

Spolu s koncem června pro mne přišel i konec života ve Velké Británii. Po dvou studiem a zážitky nabitých letech jsem musel této zemi říct konečné nashledanou. Finální semestr byl jeden z nejvíce stresových období, jelikož kromě devíti zkoušek jsem se musel (a dodnes musím) zabývat evropskou byrokracií, kterou již nepočítám v hodinách ale ve dnech, a to vše kvůli snadnému a bezproblémovému přestupu z Anglie na univerzitu ve Francii.

Život v Anglii se blíží pomalu ale jistě ke konci. Zbývá mi posledních pár týdnů, kdy mám čas užít si vše, co mi zdejší univerzita nabízí. Představa, že za čtyři měsíce už budu o životě v Anglii mluvit v minulém čase mne trochu děsí, ale na druhou stranu mne upokojuje myšlenka na to, že Francie mi jistě nabídne podobnou studentskou zkušenost, i když už to bude asi na profesionálně vyšší úrovni.

Přesně tak dlouho to trvalo, co jsem neviděl své přátele z Lancasteru. Během prázdnin jsem se sem vrátil dvakrát, ale nepodobalo se to ničemu z toho, co jsem si tak pečlivě uchovával v paměti. Všude bylo ticho a klid.

Není nad to si všechno naplánovat dopředu. Odlet z univerzity koncem dubna, návrat po prázdninách, poslední trimestr, zkouškové období, oslavy na konci roku, návrat domů, letní brigáda či při troše štěstí odborná stáž a nakonec trošku zaslouženého odpočinku. Přesně tak jsem si naplánoval půl roku života já. Ovšem asi by to byla nuda, kdyby mi všechno vyšlo tak, jak jsem si přál.

Ještě před třemi týdny jsem si myslel, že první ročník je lehký a méně náročný proto, aby studenti měli šanci pomalu a příjemně vklouznout do univerzitního života. Dnes však narážím na jinou, trochu drsnější realitu.

Již více než měsíc mám tu příležitost chodit na přednášky na univerzitě v Lancasteru, která je podle „Guardian League table“ šestou nejprestižnější univerzitou ve Velké Británii. Po mém příjezdu do Lancasteru to ale spíše vypadalo celé první dva týdny jako procházka růžovým sadem.