Dessislava Tatcheva

Tak další životní mezník je za mnou. A jak důležitý! Moje studentská léta končí (aspoň pro dohlednou dobu). Pořád si ale nemůžu zvyknout, že už vlastně oficiálně nejsem studentka. Teď nesu podivné označení Alumnus, ale pořád vlastně nemám promoci za sebou.

Dnes jsem dostala rozvrh zkoušek a informace o promoci. V té chvíli jsem si skutečně uvědomila, že můj čas na Univerzitě v Exeteru je téměř u konce.

Po opravdu vyvedeném létě ve znamení volejbalu, horských túr a objevování koutů Balkánu, jsem se koncem září vrátila do Anglie, abych dokončila bakalářské studium.

Před více než devíti měsíci jsem zahájila výpravu na takřka druhý konec světa. Cíl cesty byl Adelaide, hlavní město Jižní Austrálie. Cesta byla velmi úmorná – a balení bylo velmi bolestné – jak určit co nechat doma a co si zaslouží místo v zavazadle byl překvapivě nesnadný úkol. Mnohem horší bylo samozřejmě loučení s rodinou a kamarády doma a na univerzitě v Exeteru. Naštěstí však obrovské těšení se z univerzity a Austrálie vůbec přebylo všechny tyto negativní pocity a dobrodružný duch rychle zvítězil nad tím ustaraným.

Zkoušky mi sice skončily už v polovině května, ale až teprve předevčírem jsem konečně dostala pocit, že mám prázdniny. Do té doby jsem pořád čekala na výsledky ze zkoušek a na udělení víza do Austrálie. Ve výsledku jsem tak byla začátkem prázdnin pod větším stresem než v průběhu zkouškového.

Přestože jaro oficiálně začíná až koncem března, my v Exeteru jej pociťujeme už nějakou chvíli. Sníh jsem tady tuto zimu skoro vůbec neviděla a nebýt studeného větru, dnes bych se procházela v tričku. Skoro to vypadá, že je tu jaro vlastně pořád. Toto „stálé“ jaro má také vliv na jednání a myšlení lidí, nebo minimálně na mě.

Koncem září jsem se začala chystat na začátek druhého ročníku vysoké školy. Po pár nádherně strávených prázdninových měsících jsem dvacátého září odlétala zpět. Opravdu jsem se těšila na to, až zase uvidím své kamarády z univerzity, až se projdu kolem nábřeží a zabydlím se v novém domě. Věděla jsem však, že mě čeká spousta práce a to ještě před zahájením roku – během „Freshers’ Week” jsme totiž měli představit Chai Society na veletrhu studentských klubů a spolků.

Na jednom z předmětů, jmenovitě Leadership and Teams, nám přednášející horlivě doporučoval vést si bloček s poznámkami o tom, co jsme zažili. Cílem je mít po ruce soubor všech postřehů či nápadů a mít je pěkně srovnané. Člověk se tak z chyb snáze učí a neopakuje je. Navíc přichází na to, které postupy a činy mu v daných situacích nejlépe pomohly. Co fungovalo, a čím naopak člověk ztrácí svůj čas a čas jiných.

Během listopadu a prosince jsem dokončila většinu projektů a měla za sebou tři menší testy, z nichž každý měl váhu 20 % z konečné známky. Když mi pak 17. prosince začaly vánoční prázdniny, začala jsem shánět vánoční dárky a balit kufřík domů.

Život tu ubíhá neuvěřitelně rychle. Pořád je tu co dělat, a to nemyslím docházení na přednášky a semináře, to je to nejmenší. Vlastně nejvíce času a úsilí věnuji práci ve skupinách. Většinou jsou to skupiny po pěti až šesti studentech, které společně pracují na daném úkolu.