Adam Rektor Polánek

Dvě bedny, kufr, a batoh. Čtyři roky v St Andrews napěchované do čtyř zavazadel. Uvnitř především knihy ale také plakáty, dopisy, taneční boty, sbírka mušlí, pohlednice, poznámky, výstřižky z novin. Domů vezu o stovky popsaných stránek víc, než je potřeba, a přitom o stovky míň, než bych chtěl. Poslední semestr se nese v duchu postupného loučení.

Září. Po cestě poloprázdným letadlem stojím na poloprázdném Edinburském letišti. Dvě skotské novinářky – jedna s mikrofonem, druhá s kamerou – od kolemjdoucích vyzvídají, odkud přiletěli a proč. Já přicestoval za mým posledním prvním semestrem, který začne distančně, a postupně se stane prezenčním. Univerzitou zařízená dodávka mě společně s dalšími studenty odváží do St. Andrews.

Těžko napsat něco, co ke koronavirové krizi ještě nezaznělo - pandemie ovládla mediální prostor, internetové diskuze, a v blízké době nepochybně i knižní tituly. Z mé snahy o interpretaci rozsahu krize v Británii by se po pár řádcích stal politický komentář. Napíšu proto raději o dokončování semestru v nových podmínkách.

Ne náhodou vypadá St Andrews na první pohled trochu jako skanzen. Místní magistrát se snaží zachovat kulturní identitu malého univerzitního města pomocí zásahů do správy a vzhledu všech staveb. Veřejné budovy a prvky tak musí splňovat přísné požadavky, například omezit vizuální smog na minimum (před pár měsíci se místní holičství snažilo upoutat kolemjdoucí nafukovacím panákem. Panák byl do dvou týdnů odstraněn a holičství muselo zaplatit pokutu).

Studium v zahraničí je věčné bilancování mezi dvěma zeměmi. Člověk přepíná mezi jazyky, myšlením, ale i vnímáním času. Po více než dvou letech žití v St Andrews jsem přesvědčený, že tu plyne čas jinak než kdekoli jinde. Rána tu brzy utečou, zato podvečery jsou nekonečné. Na zdejších plážích čas přestává existovat úplně. A hlavně - tento blog píšu v 9. týdnu semestru a přesto si připadám, jako kdybych přiletěl včera.

Asi nejčastější otázkou, kterou po návratu domů z Británie dostávám, je „tak co ten Brexit?“ A já nikdy nevím, jak odpovědět. Situace kolem vystoupení z Evropské unie zůstává tak absurdní, že ji, i přes snahu, nestíhám sledovat. Země, která byla u vzniku moderní parlamentní demokracie, je už třetím rokem paralyzována volbou vystavěnou na lžích. Brexit zastiňuje všechna ostatní témata: podfinancované NHS (zdravotnictví), krizi bydlení, globální oteplování, reformu školství.

Druhý ročník na skotských univerzitách je v mnohém zlomový - na jeho konci si studenti poprvé vybírají zaměření. Známky ze 3. a 4. ročníku, ‘honours’, ovlivňují úroveň a váhu dosaženého titulu, je proto důležité si zaměření správně zvolit. Předměty se liší tématy, vyučujícími, známkováním. V mém dvouoboru (English & Art History) je na St Andrews výběr z asi 70 předmětů, od středověké anglické poezie přes kreativní psaní po africkou modernu. Z těchto 70 si musím vybrat 10 - 12 mně nejsympatičtějších, ze kterých mi pak podle náhody připadne 3 - 5.

V St Andrews nejsou nejstarší studované texty anglické literatury Chaucerovy Canterburské povídky nebo Spenserova Královna víl, ale staroanglické hádanky; hádanky sepsané dnes neznámými autory v 10. století, které poskytují jedinečný náhled do středověké kultury. K jejich přečtení jsou ale třeba základy staroangličtiny, jazyka, který nemá s moderní angličtinou společné skoro vůbec nic.

Z přednášky na studentský koncert. Březnové procházky u moře. Zítra jdu s Josephem na kafe, příští týden na křest knihy. Květnové zkoušky. Let domů. Žádný školní rok mi neuběhl tak rychle, jako můj první v St Andrews.

V mém prvním příspěvku jsem popisoval St Andrews spíš obecně: ulice, tradice, dějiny, atmosféru. Přijde mi proto příhodné se teď vydat směrem opačným a vysvětlit tento historický klenot východního Skotska skrze čistě vlastní zkušenost. Je snadné si zvyknout na dlouhé procházky po pláži, tenkou ranní mlhu, stromy rozvětvené jak v Shelleyho básních. Ne nadarmo se St Andrews říká the bubble (bublina), město funguje jako do sebe uzavřený mikrokosmos. Okolní svět po chvíli přestane existovat. Místní prostředí proto vyžaduje spoustu pozornosti, ale výměnou za to nabízí nespočet možností a vjemů, pár z nich nastíním ve třech obrazech:

Někdy se čas podrobí emocím - plyne rychleji v milých chvílích a pomaleji v těch nepříjemných. Po mém příletu do Londýna jako kdyby se ale nemohl rozhodnout a střídal tempo stejně nonšalantně jako jazzový hudebník. Pomalu: další 4 měsíce neuvidím rodinu, kamarády, Prahu. Rychle: budu studovat, co mě baví (angličtinu a literaturu) na jedné z nejprestižnějších evropských institucí. Pomalu: přeci jen jsem v St Andrews nikdy nebyl, co když se mi tam nebude líbit? Rychle: můžu vyzkoušet, co jsem vždycky chtěl.