Bedřichová Pavla

Pavla Bedřichová studuje na prestižní škole v Londýně. Kvůli hraní na housle chodí do posilovny

Bedřichová Pavla

Ze Strakonic přes Plzeň až do slavné Guildhall School of Music and Drama v Londýně se dostala 20letá houslistka Pavla Bedřichová. Už v deseti letech vystoupila s Jihočeskou filharmonií. Denně někdy hraje i osm hodin a nejvíc ji aktuálně láká sólová dráha.

Na škole, jejíž historie sahá až do roku 1880, jí pomáhá na její cestě za dalším zlepšováním i houslista světového formátu David Takeno. „Líbí se mi, že se tu hodně snaží, abychom samostatně přemýšleli o tom, co děláme,“ říká Pavla Bedřichová.

Před pár dny vám bylo dvacet let. Jak jste narozeniny oslavila?

Je to určitý milník, ale neberu to nijak vážně. Měla jsem zkoušku s kvartetem a večer jsme si vyšly s kamarádkami.

Jaký je vlastně život v Londýně?

Jsem tady přibližně půl roku a moc se mi tu líbí. Je to taková kombinace toho tradičního britského, ale zároveň je tu spousta mladých lidí a hodně to tu žije. Je to fajn kombinace.

Když jste se dozvěděla, že se tam budete muset přestěhovat a začne vám nová životní etapa, jak moc jste byla nervózní?

Dlouho jsem byla jen strašně nadšená, ale jak se to začalo blížit a čekalo mě balení a další zařizování, začalo mi vše docházet. Pak jsem byla hodně nervózní, a nakonec jsem to i obrečela. Bála jsem se, ale brzy jsem zjistila, že to vůbec nebylo nutné.

Měla jste nějaký problém s angličtinou?

To nebyla bariéra, jen jsem si musela zvyknout na slang a bylo to v pohodě.

Kudy vlastně vedla cesta na prestižní školu Guildhall School of Music and Drama v Londýně?

Do zahraničí jsem chtěla odmalička. Čím jsem byla starší, tím víc mi docházelo, jak moc by mě to mohlo obohatit. Dost dlouho jsem procházela webové stránky různých univerzit, kam by se mi líbilo zamířit, až jsem nakonec zjistila, že právě na Guildhallu se za tři dny uzavírají přihlášky. Tak jsem si řekla, že to zkusím, a poslala ji tam. A ono to vyšlo.

Asi nejvíce mě překvapilo, jak přísné je to v Anglii s docházkou. Absence prakticky není povolená, vše musí být dopředu nahlášené a schválené. Také mě překvapilo, kolik hodin se nám tady individuálně věnují, takzvaně jeden na jednoho.
Bedřichová Pavla

Pavla Bedřichová

Asi ale nestačilo jen podat přihlášku...

Musela jsem také poslat životopis a motivační dopis. Pak jsem dostala pozvánku na přijímací řízení, kde jsem zahrála několik skladeb, a následoval pohovor.

Na Guildhallu jsou studenti z více než 70 zemí, už vaše přijetí lze tedy určitě považovat za velký úspěch.

Nevím přesně, kolik se hlásilo lidí, ale konkurence tady stoprocentně je, a proto to jako úspěch beru.

Se studiem vám pomáhá také grantový program Univerzity nadace The Kellner Family Foundation. Jak jste se k němu dostala?

Různě jsem hledala, protože mi bylo jasné, že bude složité, abychom to finančně zvládli jen s rodinou. Myslím, že mi o tom řekla moje paní profesorka z plzeňské konzervatoře Radka Beranová, a se získáním stipendia mi pomohla.

Jak velký to byl skok, přejít z Plzně do Londýna? O kolik je to nyní náročnější?

Je to rozdíl. Asi nejvíce mě překvapilo, jak přísné je to v Anglii s docházkou. Absence prakticky není povolená, vše musí být dopředu nahlášené a schválené. Také mě překvapilo, kolik hodin se nám tady individuálně věnují, takzvaně jeden na jednoho. A to i s profesory na teoretickou výuku. Trochu jsem očekávala, že mě budou brát více jako nějaké číslo, ale je to velmi individuální a hodně se tu snaží, abychom samostatně přemýšleli o tom, co děláme.

Co všechno ještě musíte zvládat kromě houslí a všeho kolem nich?

I hraní je rozdělené do několika oblastí. Mám hodiny sólových houslí, potom kvartet a pak komorní a symfonický orchestr. K tomu ještě další čtyři předměty.

Takže to vypadá opravdu náročně.

Časově rozhodně.

Mamka mi vyprávěla, že jsem ještě ani nemluvila a ona poslouchala nahrávku klasické hudby a já jsem seděla a poslouchala jsem to celé a ani se nehnula. Ani jsem o tom ještě pořádně nevěděla a už mě tato hudba fascinovala.
Bedřichová Pavla

Pavla Bedřichová

Ale jinak to zní, že právě osobní přístup a forma studia se vám líbí, že byste nechtěla být právě tím pouhým číslem.

To máte pravdu, je to super. Dostáváme hodně prostoru na to, být zvědavý a mít otázky.

Říkáte, že jste už jako malá holčička věděla, že se budete chtít věnovat hraní a vážné hudbě. Chtěla jste po mamince malé housličky. Kolik vám tehdy bylo?

Měla jsem k tomu vztah snad už od narození. Mamka mi vyprávěla, že jsem ještě ani nemluvila a ona poslouchala nahrávku klasické hudby a já jsem seděla a poslouchala jsem to celé a ani se nehnula. Ani jsem o tom ještě pořádně nevěděla a už mě tato hudba fascinovala. A začala jsem hrát asi ve čtyřech letech.

Dokázala jste být už tehdy trpělivá? A bylo to nutné, nebo si takhle malé dítě může ještě více hrát a dovádět u toho?

Určitá kázeň tam být musí. Myslím, že jsem už jako malá dokázala být celkem trpělivá. Asi to bylo i tím, jak moc jsem to chtěla. Na začátku jsem ale cvičila třeba patnáct minut, byla jsem opravdu maličká.

A přišla někdy chvíle, že jste si řekla, že už hrát nechcete, nebo je to neustále vaše láska?

Zažila jsem krátké chvíle, kdy jsem byla naštvaná, když mi něco nešlo, jak jsem chtěla. Říkala jsem si, kolik to stálo úsilí a zda to chci dělat. Ale rychle to přešlo, protože si nedovedu představit, že bych dělala něco jiného.

Vaším prvním učitelem byla maminka?

Ano, učila mě jedenáct let, takže až do patnácti celou základní školu. Potom jsem šla na konzervatoř do Plzně, kde vlastně stále studuji, byť jsem nyní v Londýně.

Proč jste si vybrala Plzeň, bylo to jen tím, že tam bylo ze Strakonic dobré spojení?

Šla jsem tam za paní profesorkou Beranovou, byla jsem u ní předtím na konzultacích a hodně mi seděl její přístup. Je lidská, ale také má silný motor a dokáže ostatní vyburcovat k velké pracovitosti.

Pavel Šporcl je profesionál a hudebník, který má svou image a úspěšnou kariéru. Já jsem stále v procesu utváření, kým jako hudebník budu.
Bedřichová Pavla

Pavla Bedřichová

Objížděla jste třeba už na základní škole hudební soutěže?

Hodně, to mě hrozně bavilo. Dvakrát jsem například vyhrála celostátní kolo soutěží základních uměleckých škol v sólové hře a třikrát v komořině (komorní hra – pozn. red.). Dále třeba mezinárodní houslovou soutěž Josefa Micky v Praze a stala jsem se i absolutní vítězkou mezinárodní soutěže o cenu Václava Krůčka. Bylo toho docela dost.

I lidé, kteří nemají vážnou hudbu v oblibě, znají houslistu Pavla Šporcla. Jak by dopadlo porovnání mezi vámi?

(směje se) To se těžko hodnotí. Pavel Šporcl je profesionál a hudebník, který má svou image a úspěšnou kariéru. Já jsem stále v procesu utváření, kým jako hudebník budu.

Cítíte tedy, že budete cílit spíše na sólovou kariéru, nebo se vidíte třeba v nějakém velkém orchestru?

Bavilo by mě cokoliv. Stoprocentně vím, že chci být aktivní hráč. Momentálně mě ale asi nejvíce baví sólová hra.

Máte oblíbenou skladbu či skladatele?

Mám hodně ráda Antonína Dvořáka a jeho houslový koncert.

Proč zrovna jeho?

Mám ráda romantismus a také je v jeho skladbách slyšet, že byl Čech, jsou tam cítit folklorní vlivy. Zní to melodicky a zpěvně. Moc se mi to líbí.

Je něco, co vám naopak dává v hudbě zabrat a trápíte se s tím?

Ani ne. Jsem otevřená všemu.

A co je na hraní na housle to nejtěžší?

Myslím, že vydržet.

Kolik hodin denně hrajete?

Optimální jsou tak čtyři hodiny, ale někdy je to více, když mám ještě orchestr a zkoušky. Pak to vyjde i na osm hodin. Hodně záleží na rozvrhu.

Když si to představím, tak se asi trefím, když řeknu, že z toho musí hodně bolet tělo. Které části trpí nejvíce?

Pro hudebníky je bolest velké téma. Tělo je pohybově zatížené na jednu činnost. Při jednom z předmětů se tím také zabýváme a ukazují nám různé techniky, aby zátěž nebyla tak velká. Mě často bolela záda, ale pomáhá mi cvičit pilates a chodím do posilovny.

Určitě není potřeba spěchat. Každý má vývoj trochu jiný. Někdo koncertuje už v sedmnácti, jiný mnohem později.
Bedřichová Pavla

Pavla Bedřichová

Takže houslista musí být i hodně fyzicky zdatný.

Stoprocentně, určitě. Jinak poměrně častým problémem u houslistů bývají také záněty šlach, ale tomu se dá předejít.

Jakým způsobem?

Je důležité, aby si člověk hlídal správnou techniku.

Domů jste se podívala naposledy na Vánoce, stýská se vám hodně?

Stýská, ale zároveň jsem ráda i tady. Je to pro mě druhý domov.

Na koleji máte samostatný pokoj?

Ano. Je to postavené jako takový byt s více místnostmi a mám další tři spolubydlící.

Jak dlouho budete na Guildhallu studovat?

Je to na čtyři roky a pak ze mě bude bakalář.

A co dál, uvažujete o dalším studiu?

Uvažuju, ale to je ještě trochu předčasné. Nicméně jsem si říkala, že bych mohla pokračovat magisterským studiem. Uvidíme, kam mě vítr zavane.

Jaký je vlastně průměrný věk člena filharmonie?

Přiznám se, že to nevím.

Ale teď jako dvacetiletá byste tam asi byla nejmladší?

Je to pravděpodobné.

Takže zatím není kam spěchat. Není to tak, že byste si říkala, když za pět let nebudu koncertovat, tak už bude po kariéře?

Určitě není potřeba spěchat. Každý má vývoj trochu jiný. Někdo koncertuje už v sedmnácti, jiný mnohem později.

Věnujete se i skládání hudby?

Takové pokusy byly ještě se sestrou. Byla to spíš legrace, tohle by mi asi nešlo.