Jaké to je studovat fyziku v Hongkongu a žít půl roku v Ósace

Už na střední škole ve mně utkvěla myšlenka, že zahraniční studium bude novou životní zkušeností – mostem mezi teplem mého kulturního domova a novými cestami neznámých hodnot. Dokud jsem ale neměl za sebou tři a půl roku studia fyziky v Hongkongu a půlroční výměnný kurz v Ósace, plně jsem nechápal váhu této zkušenosti. Nešlo jen o interakce s odlišně vypadajícími lidmi, jiné kampusy nebo učebny, ale o zcela jiný rytmus života, komunikaci, každodenní přístup ke zvyklostem a především hodnoty.

Jedním z prvků, který člověka v zahraničí pohltí, je jídlo. Není to pouze každodenní nezbytnost, ale i odraz rytmu života tamního obyvatelstva. „Jsme to, co jíme“ pro mě přestalo být jen otřepanou frází – pochopil jsem, že z čistě sociálního hlediska odkazuje k samostatnému smýšlení kultury. V Hongkongu se jí hlavně rychle a levně. Je tu směsice jídel z celé východní Asie. Tradičně je Hongkong známý malými kantýnami a cha chaan teng (čajovými jídelnami), kde se servíruje snad úplně vše: od smažené rýže po ananasovou housku nebo milk tea tousty s arašídovým máslem. Hongkong je jakýmsi mezníkem mezi Čínou a Západem. V těchto jídelnách, především v době obědů, je naprosto běžné sedět s neznámými lidmi, je zde hlučno, energično – a za patnáct minut jste venku. Popravdě řečeno, je to ideální styl stravování pro studenty, kteří mají krátké pauzy mezi hodinami a potřebují se najíst „za pochodu“.

V Hongkongu jsem se naučil být rychlý a flexibilní, v Japonsku pak všímavý a tichý.

Tomáš Kusák

V Japonsku jsem zažil naprosto odlišnou kulturu jídla. Pro Japonce je stolování téměř rituálem, který praktikují v tichosti. Před jídlem přiloží ruce k sobě a pronášejí tradiční „itadakimasu,“ čímž pokorně přijímají pokrm, a po jídle zase „gochisousamadeshita,“ kterým uctivě děkují osobě, jež jídlo připravila. Tehdy jsem poznal, jak i jednoduché jídlo – třeba z rýže, makrely a miso polévky –v sobě může nést hlubokou důstojnost. Nejvíce mě zaujaly skromné pokrmy mnichů na hoře Kójasan, kterou jsem navštívil s dalšími výměnnými studenty. I já, jako velký český „masožravec,“ bych si dokázal představit jednou týdně vychutnat vegetariánskou buddhistickou kuchyni. Stolování v Japonsku je velmi organizované: od táců přes sklenici vody až po malé ubrousky. Když jsem si poprvé koupil bento v kombini (24/7 minimarketu), užasl jsem, jak estetické může být obyčejné jídlo za pár jenů. A také jak může být jídelna plná lidí naprosto tichá.

Podobné rozdíly jsem vnímal i v dopravě. Metro MTR v Hongkongu je extrémně efektivní – vlaky jezdí co pět minut, stanice jsou perfektně označené a i ve stanici Mong Kok s patnácti východy je těžké se ztratit. Celý systém působí jako nezastavitelný stroj – hlučný, ale funkční. Lidé často telefonují bez sluchátek, sledují videa nebo nahlas konverzují. Je to ideální dopravní prostředek pro studenta, který se potřebuje rychle přesunout z kampusu na druhou stranu města. Rychlost MTR vtáhne člověka přímo do tempa Hongkongu a odráží jeho extrovertní otevřenost.

V Japonsku jsem se naopak naučil mlčet. Ve vlacích je hrobové ticho – ne proto, že by mluvení bylo zakázáno, ale protože lidé ctí osobní prostor a klid spolucestujících. Místo hovoru mají sluchátka, scrollují na telefonu nebo jen sledují krajinu. Vysokorychlostní shinkanseny jsou až neskutečně přesné a za případné zpoždění se veřejně omlouvají i představitelé dopravních společností. Dopravní prostředky jsou čisté a lidé přesně vědí, jak organizovaně nastoupit a vystoupit bez tlačenice (tedy pokud se zrovna nenacházíte v Tokiu). Jako by zde přímo dýchal rozvrh a pravidelnost. Rozdíly ve způsobu stravování i dopravy neurčovaly jen detaily, ale přímo tempo života. V Hongkongu jsem se naučil být rychlý a flexibilní, v Japonsku pak všímavý a tichý.

Zahraniční studium pro mě nebylo jen akademickou zkušeností, ale zcela jinou školou života.

Tomáš Kusák

Univerzitní život na HKUST byl od počátku velmi otevřený a aktivní. Zejména u mladších vyučujících bylo běžné oslovovat je jménem – a oni na oplátku oslovovali studenty stejně neformálně. Ve výuce se studenti často zapojovali, kladli otázky, diskutovali s vyučujícími – a osnovy se tím často modifikovaly. Neexistovala tu klasická autoritativní hierarchie. Docházka se většinou neřešila – studenti během hodin odcházeli a zase přicházeli a nikdo to nekomentoval. Cítil jsem, že hongkongský systém klade důraz na individualitu a osobní odpovědnost za vzdělání.

Výuka v Ósace byla naopak strukturovanější a viditelně tišší. Mí japonští spolužáci si často dělali zápisky slovo od slova a jen málokdy se během hodiny někdo na něco zeptal. Byl zde velký důraz na formálnost – i když výuka probíhala v angličtině, bylo zvykem oslovovat profesory jako sensei, a ti nás na oplátku oslovovali příjmením s příponou -san. Vztahy mezi studenty a vyučujícími byly hierarchické a očekával se respekt i zdrženlivost. Docházky byly povinné a dochvilnost se brala velmi vážně, zejména u starších vyučujících. Panovala tu silná kolektivní kultura s mnoha spolky a kluby a já se cítil spíše jako součást celku než jako individualista mimo strukturu.

Když se ohlédnu za svým čtyřletým studiem v Hongkongu a Japonsku, uvědomím si, že to nebyla jen akademická zkušenost, ale i škola života. Každodenní detaily – od jídla po dopravu – mě naučily, jak kulturní povědomí dokáže ovlivnit i ty nejbanálnější části života. Získal jsem nejen solidní základy fyziky, ale také nové vnímání světa. Na závěr bych chtěl podotknout, že bez pomoci nadace The Kellner Family Foundation by nic z toho nebylo možné – a za tuto příležitost děkuji.