Reportáž z dílny čtení ve 3. třídě základní školy

„Vezměte si svou knihu a zápisky o postavě. Začíná svaté losování!“ Učitelka Dagmar Kopřivová zahajuje hodinu češtiny. Svatá losovátka jsou dřívka, kterými obvykle lékaři vyšetřují dětem krk. Na těchto jsou však napsána jména dětí. „Svatá“ jsou proto, že losování je spravedlivé a neoddiskutovatelné. A všechny děti to chápou a neztrácejí čas diskusemi o tom, kdo s kým chtěl pracovat.

Dagmar Kopřivová losuje trojice jmen dětí, které si vzápětí sedají k sobě. Na začátku hodiny je čeká jasný úkol: každé z nich vybere ze svých zápisků jeden konkrétní postřeh o jedné z postav knihy, kterou právě čte. O tom si pak vypráví s ostatními dětmi ve skupině. Není to však libovolný postřeh, děti mají před sebou v deskách své pracovní listy, kde mají předem připravené konkrétní otázky, z nichž si vždy vybírají tu, na kterou odpoví. A není to libovolný úkol, smyslem je vedle podpory vzájemného učení hlavně propojení dětí s knihami, které čtou jejich spolužáci. Protože když děti slyší vyprávění o knihách, které čtou ostatní, mohou se na příběhy spolužáků lépe napojit a později se mohou navzájem doptávat, a tím si zpřesňovat svá povídání o knihách.

„Otázky je vedou k tomu, aby se hlouběji zamyslely nad jednáním postav v knize. Učí se díky nim všímat si detailů, charakterizovat postavy, hledat důkazy v textu a argumentovat. Tím, že si otázku samy vybírají, se zase učí samostatně přemýšlet, rozhodovat se a zaměřit se na to, co je při čtení skutečně zaujalo,“ vysvětluje Dagmar Kopřivová.

„Co bys rozhodně nechtěla zažít stejného jako postava a proč?“ čte Terezka otázku, kterou si vybrala. „Že bych šla na farmu a tam shodila na zem plato vajíček – jako Pegi. To bych totiž fakt nechtěla uklízet,“ říká.

„Co bys chtěl zažít a proč?“ čte Pavlík otázku, kterou si zvolil k odpovědi on. „Chtěl bych zažít, aby dal můj tým za zápas dvanáct gólů – jako ta moje hlavní postava!“ říká. „Protože to musí být fakt skvělý pocit!“

Jirka zase rozhodně nechce dopadnout jako hlavní postava knihy Objevení planety Michovice, která spadla do bláta.

Mezi další otázky například patří: „Co by ses chtěl od postavy naučit a proč?“ Nebo: „Kdo se v příběhu zachoval nejhůře?“ Kolem této otázky se ve třídě zanedlouho strhne velká diskuse.

Čtení ve skříni

Odpovědí na otázky se děti nejprve rozehřály, naladily se na své knížky a na pokyn učitelky „Jdeme si užít čtení!“ si hledají své místečko, kde se cítí pohodlně. Obsazené jsou všechny rohy v zadní části třídy, stejně jako otočné židle paní učitelky a asistentky. Děti leží uprostřed třídy na koberci mezi hnízdečky z lavic. Některé leží na lavicích a Pavlík si vlezl do skříně – přesněji řečeno do otevřené police. Dagmar Kopřivová obhlédne situaci, opře se o lavici a také si otevírá knihu Druhé housle.

„Čteme samozřejmě i my dospělí – nejen já, ale také naše paní asistentka Hanka. Já si záměrně vybírám dětské knihy, abych byla při sdílení dětem věkově blízko, a zároveň chci dobře znát tituly, které máme ve školní knihovně, abych jim mohla případně poradit při výběru. Hanka čte většinou literaturu zaměřenou na fyzioterapii nebo příběhy sportovců – to, co ji profesně i osobně zajímá. Pro děti je cenné vidět, že čtení není omezené jen na pohádky nebo dobrodružné příběhy, ale že může být i cestou k poznávání světa, k sebevzdělávání a rozvoji vlastních zájmů. Vidí, že čtení má smysl i v dospělosti,“ popisuje Dagmar Kopřivová a může si dovolit se také začíst. Ve třídě je úplné ticho, ozývá se jen sotva slyšitelné šeptání, jak si děti při artikulaci některých složitějších slov pomáhají rty. Žádný dozor není potřeba.

Děti drží v ruce například S Blbounem do říše pohádek, Maxovy trable, Mops čmelákem, Psí život na sídlišti, ale také knihu Bílý tesák a Lovci mamutů. „Hodně dětí teď čte knihy o psech nebo o koních. A samozřejmě oblíbený je i Deník malého poseroutky. Já jim přímo neradím, kterou knihu mají v dílně číst, výběr je na nich. My dospělí totiž vůbec nemůžeme předvídat, které knihy děti skutečně osloví.

Vlastní zkušenost je vždy lepší, než když vám něco říká učitel.

Dagmar Kopřivová

lokalita Jih

Často vidím, že tituly, které se líbí mně, pro ně až tak zajímavé či vtipné nejsou,“ vysvětluje. Naopak během společných rozhovorů o knihách si samy navzájem dávají ty nejlepší recenze. „Například teď tu máme dvě Babičky drsňačky, protože Míša (a před ním Tobík) o této knize často mluvil a při čtení se hodně smál,“ popisuje Dagmar Kopřivová.

A tak ani Marušce neříká, že Lovci mamutů jsou na třetí třídu hodně náročná literatura. „Ona si dnes tuto knihu přinesla poprvé a myslím, že během chviličky zjistí, že jí příliš nerozumí. Má náročný jazyk, a pokud nejsou děti fandové do dějin, moc je neosloví,“ popisuje. Ale zároveň ji nechce zrazovat předem. „Maruška se teprve hledá. Vystřídala hodně knížek a má problém nějakou dočíst. Tak zkouší, co ji zaujme,“ říká. „Musí si na to ale přijít sama. Vlastní zkušenost je vždy lepší, než když vám něco říká učitel.“

A je konec. Děti měly na čtení zhruba patnáct dvacet minut, které právě skončily. „Dočtěte si kapitolu nebo odstavec, vezměte si své listy a vyberte si, co byste dnes o své postavě mohly říct,“ dává pokyn učitelka.

Poslední stránka!

K sobě si sedají opět stejné trojice jako na začátku hodiny. Což je třeba Terezka, Jiřík a Pavlík. Teda Pavlík ještě ne. „Ještě chvíli počkejte, Pavlík má dnes výběr otázky náročnější,“ řekne učitelka potichu dvojici, která čeká na svého posledního člena. Jiná dvojice zase čeká na Tobíka, kterému chyběla poslední stránka do dočtení knihy a potřeboval vědět, jak příběh skončí.

V trojici Terezka, Jiřík a Pavlík začíná Terezka, která za tu chvíli přečetla devět stránek. Opět čte otázku, kterou si k ohlédnutí po četbě vybrala: „Co bych se chtěla naučit od postavy. Já bych se chtěla naučit mluvit se zvířaty, protože miluju zvířata,“ přečte svůj zápis.

Pak si slovo bere Jiřík: „Co tě zaujalo v příběhu a proč? Mě zaujalo, že Bedřich Straka řekl, že vymýšlí nové přísady do kompotu,“ říká. „To mi přijde zajímavé.“

Nakonec přijde řada na Pavlíka. „Co bys chtěl zažít stejného jako postava v knize?“ předříkává otázku. „Abych dostal na Vánoce dobrou zprávu od lékaře,“ odpovídá trochu nejistě.

„Pavlík to měl hodně náročné. Jeho hlavní postava je nemocná a dozvěděla se, že nemoc není úplně nebezpečná, ale pořád je vážná. To téma je složité a smutné, a proto bylo pro Pavlíka výzvou vybrat vhodnou otázku a správně formulovat svůj zápis. Po čtení jsme si chvíli povídali o tom, jaký dopad taková situace mohla mít na jeho postavu a jestli by něco podobného mohlo Pavlíka potěšit,“ vysvětluje Dagmar Kopřivová, co se dělo, když Terezka s Jirkou na spolužáka čekali.

Diskuse pomáhají dětem rozvíjet schopnost nahlížet na problém z různých úhlů, uvědomit si, že každý vidí svět jinak.

Dagmar Kopřivová

lokalita Jih

Když si děti ve svých trojicích popovídají o hlavních postavách, celá třída se usadí na koberec do kruhu. Z každé skupinky pak jeden žák přečte svou odpověď nahlas. Postupně si děti vzájemně vyprávějí o svých postavách, až přichází řada na Emu:

„Kdo se zachoval nejhůř a proč? Tatínek, protože tahal Dorku za nohu, aby už šla spát.“

„A proč ji tahal?“ ptá se Dagmar Kopřivová. „Protože nechtěla spát a křičela,“ vysvětluje Ema. „Ale když nepůjde spát, tak ji pak třeba bude bolet hlava,“ říká Jiřík.

„Není to tedy trochu i vina Dorky?“ uvažuje učitelka. Děti začínají diskutovat o tom, kdo se vlastně zachoval špatně. Na popud učitelky se zkouší vcítit do role rodiče, který říká dítěti, aby šlo spát, ale ono křičí, že ne. „Někdy je to opravdu náročné. Co dělají vaši rodiče, když vy nechcete jít večer spát?“ „Křičí!“

„Máma vytáhne vařečku!“ Všichni se smějí a diskutují o tom, jak se kdo asi cítil, jestli nešlo něco udělat jinak a proč vlastně tatínek Dorku za nohu tahal. Mimochodem, zraněn nikdo nebyl. „My známe dobře rodiny dětí, pravidelně se stýkáme, a tak třeba víme, že vařečka se vytahuje spíše jen z legrace, než že by s ní mělo dané dítě opravdu dostat,“ dodává později učitelka, když se vrací k tomuto bodu hodiny.

„Právě tato diskuse byla krásným příkladem toho, kdy jsme se mohli na jednu situaci podívat očima jak dítěte, tak i tatínka a zamyslet se nad tím, jaké jsou vlastně pohnutky jednotlivých postav. A že tatínek možná vůbec není špatný, ale jen unavený, a Dorka možná udělala něco, co neměla. Jdeme tak hlouběji a děti více přemýšlejí o dané postavě a vztahují to i na postavy ve svých knihách,“ popisuje Dagmar Kopřivová.

Tím se vlastně dostáváme k další výhodě podobných diskusí v dílnách čtení: pomáhají dětem rozvíjet schopnost nahlížet na problém z různých úhlů, uvědomit si, že každý vidí svět jinak, a tuto dovednost pak využívat i v běžném životě. „Stejně vlastně postupujeme i při řešení sporů mezi dětmi – ptáme se, co kdo řekl, jak to druhý vnímal a jestli to opravdu bylo to, co chtěl říct. Často se tak ukáže, že spory jsou jen nedorozumění,“ vysvětluje Dagmar Kopřivová.

A upozorňuje ještě na jednu věc, která během hodiny nastala: Ema, jež vnímala tatínka ze své knihy jako osobu, která se zachovala nejhůř, se ocitla v situaci, kdy se jí ostatní na dění v knize doptávali a vyjadřovali se k němu. „Díky její otevřenosti a ochotě mluvit o svých myšlenkách jsme měli možnost společně se učit a hlouběji o věcech přemýšlet,“ doplňuje Dagmar Kopřivová.

Největší přínos dílen čtení vidí právě v tom, že si děti postupně rozvíjejí schopnost jasně formulovat své myšlenky, sdílet je před ostatními a zároveň chápat odlišné pohledy. Tím, že se v knihách setkávají s různými postavami a jejich osudy, mohou prožívat a následně sdílet různé životní příběhy a motivy jednání, a tím rozšiřují porozumění ostatním a obohacují sami sebe. „Tyto dovednosti podporují jejich komunikaci a osobnostní rozvoj, což má významný dopad i mimo školní prostředí. Pravopis a rozšiřování slovní zásoby jsou pak spíše vedlejší, byť stále důležité přínosy, které se při pravidelné práci s knihami přirozeně rozvíjejí,“ vysvětluje.

Jedna kniha za pololetí

Co se týče samotného čtení, musí děti přečíst během pololetí jednu knížku, kterou pak představí spolužákům. Cílem tedy není množství, ale spíš objevování cesty k tomu, jaký žánr či téma knihy se jim osobně vlastně líbí. Tato cesta může být dlouhá – jako například u Marušky s Lovci mamutů.

„Některé děti stále narážejí na potíže s nalezením té své ‚správné‘ knihy a do dílny nosí pokaždé jinou, což je však náročné a ztěžuje jim to práci. Proto si povídáme i o tom, čím nás kniha naopak nezaujala. Zrovna nedávno jsme měli velký blok, při kterém jsme se s dětmi bavili o tom, jestli je nutné knihu dočíst celou. Věnovali jsme se tomu asi tři týdny a zkoumali, co přesně nás na knize baví, nebo nebaví. Jestli má například náročný či pomalý začátek, po kterém se příběh teprve rozvíjí, nebo zda je zaujalo téma. Také jsme řešili, jestli jim zážitek z četby nekomplikuje příliš pestrá grafika nebo malá písmena,“ popisuje učitelka.

Děti si to například ověřovaly tak, že si namátkou vybraly ve školní knihovně nějakou knížku, chvilku se do ní začetly a pak si povídaly o tom, co jim na ní vadí. Některé děti si pak samy vytvořily nepsané pravidlo, že když knihu přečtou do půlky a stále je nebude bavit, tak ji prostě odloží a zkusí jinou.

„Pro mě je nejdůležitější, aby děti měly možnost knihy samy objevovat. Možná to někomu přijde jako maličkost, ale právě to, že si mohou různé knížky prohlédnout, prolistovat, zamyslet se nad nimi a klidně je i odložit, má velký význam. Díky tomu postupně nacházejí, jaký žánr je pro ně ten pravý. A když se to podaří, je to pro dítě velký krok kupředu,“ vysvětluje Dagmar Kopřivová. „Pak už jen potřebuje prostor, aby si mohlo o přečteném povídat.“

Když promluví poslední člen každé trojice a skončí poslední diskuse, bere si slovo opět Dagmar Kopřivová: „Musím říct, že když spolu mluvíme, umíte všichni moc hezky zhodnotit jednání postav. Líbí se mi, že je také dokážete propojovat s tím, jak byste se v dané situaci zachovali a co byste v dané situaci cítili. Ale když se podívám do vašich zápisků, často to tam chybí. Zkuste si k tomu ještě sednout a tyto informace doplnit,“ říká. „Aby nám to pak nechybělo při další práci.“

Děti tak směřuje k tomu, co si vytyčila za cíl pro následující tři měsíce – naučit se systematicky vytvářet zápisy. „V prvních dvou třídách jsme spíše mluvili, ale na začátku třetí třídy jsme přešli k tomu, že je důležité své myšlenky nejen slovně vyjádřit, ale také co nejlépe zapsat. A to nám zpočátku dělalo poměrně velké obtíže. Není se čemu divit, je to opravdu náročné,“ dodává Dagmar Kopřivová.