Lákadla k nečtení jsou stále silnější

Na vaší škole mají dílny čtení všechny děti – zapojili se i všichni učitelé?

Na začátku některé učitelky říkaly, že to znají a že to vše vlastně už dávno dělají. Ale ve skutečnosti to mnohdy vypadalo tak, že všechny děti četly jednu společnou knihu. Postupně jsme kolegyně vedli ke změně. Když k nám přichází nový učitel, hned na začátku ho seznamuji s filozofií školy, kde mají čtenářské dílny i pisatelství své pevné místo. Každý tak ví, do čeho jde. Dobře vím, že nové metody se nedají zavádět příkazem. Učitelé
v nich musí sami vidět smysl, jinak by je nemohli dělat dobře.

Co se týče organizace jednotlivých dílen čtení, dělají to všichni stejně, anebo postupují učitelé podle toho, jak jim to nejlépe vyhovuje?

Základ máme společný – pracujeme se stejnými principy. Klíčové je, aby děti četly svobodně, aby si mohly samy vybírat knihy, které je osloví. Zároveň se ale snažíme rozšiřovat jejich čtenářské obzory a nabízíme jim různé žánry. Na druhém stupni pracujeme
s takzvaným čtenářským portfoliem, přitom má ale každý učitel prostor hodinu přizpůsobit svému stylu učení a potřebám dětí. Učitelé mezi sebou sdílejí své zkušenosti – máme otevřené hodiny, fungujeme v učících se skupinách, navzájem si předáváme inspiraci.

Jak vypadá taková dílna čtení v první třídě, když děti ještě nečtou?

Je pravda, že sice nečtou, ale už od začátku s knížkami pracují. Dívají se, jak je knížka  uspořádaná do kapitol, prohlížejí si obrázky a třeba si podle nich tvoří příběh. Od druhého pololetí si už pak nosí svoje knížky, ze kterých si zkoušejí číst, sdílejí si postřehy z četby a třeba si i knížky doporučují. Smyslem těchto aktivit je, aby si děti od počátku vytvářely pozitivní vztah ke knížkám a přirozeně rozvíjely čtenářské návyky.

Se slabikářem vůbec nepracujete?

Ale ano, se slabikářem zpočátku pracují. Ale už od začátku první třídy paní učitelky připravují také zážitkové čtení a čtenářské lekce se zajímavými dětskými knížkami. Dokud se děti nenaučí číst samy, učitelky jim z knih předčítají a propojují příběh s konkrétním prožitkem. Například děti sedí v kruhu na koberci a povídají si o životě na savaně. Paní učitelka jim pak čte příběh o zvířátkách, která mají žízeň a nemohou se dostat k vodě. Děti mají před sebou džbánek s trochou vody jenom na dně a kolem něj rozházené kamínky. Předvídají, jak by se mohl příběh vyvíjet – co by zvířátka mohla udělat, aby sek vodě dostala. Když přijdou na to, že by mohly kamínky házet do džbánku, a tím zvednout hladinu vody, paní učitelka jim dočte, jak to dopadlo v příběhu. Takové čtení propojené s prožitkem je pro děti velmi silné.

Dříve jste měli pro první stupeň nakoupené sady knížek, které četly všechny děti. Nyní si každé dítě čte knihu svou.

Učitel na jednu stranu dokáže odhadnout přiměřenou obtížnost textu, velikost písma i vhodnost obsahu. U menších dětí se proto i nyní věnujeme společné četbě, ale snažíme se, aby šlo o zábavné a smysluplné čtení. Na druhou stranu při dílnách čtení vycházíme z přesvědčení, že dítě samo nejlépe ví, co ho zajímá. A pokud ho kniha osloví, jeho přístup ke čtení je úplně jiný, než když mu paní učitelka určí, co má číst.

V dílnách čtení si děti čtou vlastním tempem. Pak pracují na společném úkolu, například si ve skupinkách vyprávějí o postavách nebo o tom, jak se děj vyvíjí. Není důležité, jestli přečetli jednu stránku, anebo deset, každý přináší do diskuse něco svého. A právě tím, že o svých knihách vyprávějí, inspirují i spolužáky. Často pak někdo sáhne po knížce, kterou představoval kamarád. A mnohdy se stane, že díky tomu si obtížnější knížku zvolí i děti, které dosud zůstávaly u jednodušších textů.

Nové metody se nedají zavádět příkazem. Učitelé v nich musejí vidět smysl.

Jitka Suchá

ředitelka ZŠ Staňkov

A co starší ročníky? Dá se tak jednoduše zvládnout třicet teenagerů?

Není to tak těžké, jak to zní. V loňském roce jsem měla devátou třídu, 29 dětí, a zvládali jsme to dobře. Ale je pravda, že ve srovnání s prvňáčky je v tomto věku zájem o knihy menší. Máme děti, které čtou bohužel jen ve škole. Mají dnes tak velký výběr zábavy a tolik vnějších podnětů, že je četba často až na posledním místě. Ale máme i děti, které čtou velice rády – a na konci druhého stupně už i opravdu náročnou literaturu. Myslím, že je na nás, abychom se je ke čtení snažili dovést, i když je těžké soupeřit se světem sociálních sítí. Když ale dítě vidí skutečné nadšení pro literaturu u učitele, může to u něj probudit chuť najít si ke knihám cestu. A pak je zase na nás, abychom dítěti na základě jeho úrovně čtení a zájmu pomohli vhodnou knihu vybrat.

Výhodou je, že s žáky druhého stupně chodíme na dílny čtení do naší velké školní knihovny, kde jsou obklopeni mnoha knížkami. Menší děti zase mají knihovničky přímo ve svých třídách.

Dá se odhadnout, kolik dětí u vás čte i doma a kolik jen ve škole?

Pravidelně čte bohužel stále méně dětí. Když vezmu svou loňskou devátou třídu, možná třetina četla často a pravidelně, třetina si doma občas něco přečetla, jinak četla hlavně ve škole. A pak poslední třetina, která četla opravdu málo. Někteří z nich měli dokonce problém začíst se do knížky i při dílně čtení. Mimo školu jsou prostě už lákadla jiná.

Neubírají dílny čtení dětem čas, který by mohly věnovat například osvojování si mluvnice?

U nás máme na prvním stupni osm až deset hodin češtiny týdně a na druhém stupni pět hodin, což je o hodinu více, než obvykle na školách na druhém stupni bývá. Z toho dvě hodiny tvoří mluvnice, jednu hodinu sloh a dvě hodiny literatura. Ta se učí ve dvouhodinovém bloku, přičemž se jednu hodinu věnujeme teorii při společné práci s textem a další pak čteme v rámci dílny čtení. Takže nechybí.

Odevzdávají děti čtenářské deníky?

Ne ty klasické, ale určitou obdobu čtenářských deníků máme právě ve čtenářském portfoliu. Je to vlastně karta, na níž odpovídají na jednotlivé otázky, týkající se dané knihy. Například proč si děti knihu vybraly, jaká je hlavní postava, krátce popisují, jaký problém hrdina řeší nebo jaký je autorský záměr. Díky tomu poznáme, co si o knize myslí a jestli ji opravdu četly. Odpovědi totiž nenajdou na internetu nebo v anotaci na záložce. Každý rok mají přečíst čtyři knihy, což je množství, které by měli zvládnout i slabší čtenáři.

Toto portfolio mají všechny ročníky stejné?

Máme je uložené na společném disku, kde si sdílíme materiály, ale každý učitel si je může upravit podle toho, co sám potřebuje. Ale základ je stejný.

Vidím, že děti také hodnotí prezentace svých spolužáků...

Děti si po prezentaci navzájem dávají zpětnou vazbu formou ocenění a doporučení. Vždy se obracejí přímo na spolužáka a učí se říkat věci konkrétně. Například: „Chtěl bych ocenit, že jsi položil otázku, která mě přiměla o jednání hlavního hrdiny přemýšlet.“ Když děti poskytují doporučení, neříkají: „To se ti nepovedlo.“ Ale spíš: „Zkus to příště udělat takhle...“ Doporučení má pomoct, ne kritizovat. Například: „Doporučuji ti, abys příště zkusil říct víc o tom, proč tě knížka zaujala.“

Na závěr děti hodnotí prezentaci podle několika jednoduchých kritérií – jestli byl mluvčí srozumitelný, jak knihu představil, jak reagoval na otázky, zda vybral zajímavou ukázku nebo jakou otázku položil ostatním. Důležité je, aby se děti cítily bezpečně, aby si věřily a nebály se mluvit před ostatními. Nejde nám o bezchybný výkon, ale o sdílení zážitku ze čtení.

Co podle vás dětem tyto hodiny přinášejí?

Vidím, že se spousta dětí opravdu naučila pracovat s textem, a to se odráží i na výsledcích
u přijímacích zkoušek. Některé děti najednou začnou „vidět“ chyby, vnímat jazyk přesněji a zlepšují se i v mluvnici. Čtení jim rozšiřuje obzory – často se stává, že je zaujme, o čem vypráví spolužák, a pak si tu knížku jdou půjčit také.

A co to dává vám?

Tyto hodiny mě opravdu těší – mnohem víc než tradiční výuka literatury. A mám pocit, že děti to cítí stejně.