Vojtěch Havlíček

Je to za mnou. Nádech, zavřít oči, výdech, otevřít oči, nádech a otočit list – pokračujeme. Trochu reflexe, je čas.

Když jsem se rozhodoval co napsat do svého předposledního příspěvku na blog Nadace The Kellner Family Foundation, měl jsem původně v plánu nasdílet trochu elánu a všechny čtoucí povzbudit do studia. Moc rád bych. Jsou ale chvíle, kdy to moc dobře nejde, a tak mě prosím omluvte, dnes to opět nebude na pozitivní vlně.

Čtenáři mých příspěvků si mohli jistě všimnout, že jsem se po dobu posledních tří let zabýval primárně problematikou bydlení, nezbedných přítelkyň a indiánů.

Po roce zase přišlo léto a s létem přišlo volno. Tedy alespoň naoko volno.

Druhý příspěvek, který opět začne v malém pokoji dřevěného mobilhousu v jednom malém pueblu uprostřed Nového Mexika, zhruba šest a tři čtvrtě měsíce a jeden den zpátky.

Letos jsem měl skvělou příležitost strávit léto v Los Alamos National Laboratory.

Celý minulý měsíc jsem si užíval pohodlí domova během takzvaného easter breaku. Je až neuvěřitelné, kolik věcí se dá během takového měsíce stihnout a jak moc odlišný je můj životní styl u nás v republice od toho v Londýně.

Druhý term akademického roku na Imperial College London je v plném proudu a já se tak pomalu dostávám za polovinu bakalářského studia na univerzitě.

Je tomu právě měsíc, co jsem se vrátil do Londýna, abych mohl dokončit svou celoprázdninovou stáž osobně, v kanceláři, a zároveň najít nějaké místo na přespání pro příští rok. Nejištěné místo na koleji je totiž bohužel údělem studenta snad všech londýnských univerzit. Vzhledem k tomu, že se akademické volno chýlilo ke konci, začalo být ubytování docela prioritou.