Romana Kašparová

Rozhodnutí o tom, co se stane je čistě na nás a záleží na tom, do jaké míry věříme, že se ‘to’ stane. Všechno je možné, právě jestli to tak chceme.

Všechny Vás zdravím. Už je to doba, co jsem naposledy přispěla na můj blog, ale nakonec se mi to přece jen podařilo. Důvod, proč se mi podařilo nějaký ten čas najít je, že jsem onemocněla a trávím již dva dny v posteli s chřipkou. Nechte mě ale povyprávět Vám o posledních 6ti měsících v Barceloně, v místě, které jsem si vybrala, abych zde ukončila rok v zahraničí, který jsem začala loni v září na Panamě.

Nejlepší okamžiky cestování nastávají, když se začnete s cizí kulturou opravdu sžívat. To přestáváte vypadat jako turista a hovoříte skrz jazyk (language) srdcem. Nedivíte se rozdílům architektury nahlas a požíváte Guanabany s chutí a rukama, protože je jedno, jestli si pak ruce utřete do trička. Všichni okolo jsou tak trochu ušmudlaní. Definitivně to tady na Panamě má atmosféru a lidé zde mají charakter.

Ráno vstanu a než se opařím čajem, tak se podivím, co dělají všechny ty děti venku a kde jsou všechna auta od sousedů? Aha, začaly prázdniny. Možná dobře, že na mě relax ještě nedolehl, jinak bych je celé pravděpodobně prospala.

Vzpomínám, kdy to bylo naposledy, co jsem psala poslední příspěvek. Byl to říjen, měsíc víceméně plný očekávání a příprav na druhý, nadějně úspěšný rok na Univerzitě. Měla jsem pocit, že první ročník byl ten nejvíce zaneprázdněný rok v mém životě, ale to jsem se mýlila. Strašili nás a povedlo se jim to.

„Už abych se taky pohnula“, říkala jsem si, když jsem se loučila na letišti s některými z OG studentů. Ale jakmile jsem měla sbaleno a držela v ruce letenku, nechtělo se mi. Poprvé jsem taky byla na letišti sama.

Budíček brzy ráno, lehká snídaně, rychle dodělat portfolio, dopsat esej a hurá na přípravu na zkoušky. Tak takhle nějak to vypadalo posledních pár týdnů na univerzitě. Práce bylo až nad hlavu a já si pomalu neměla kam v pokoji sednout. Všude všechno, ale zároveň nikde nic. Chaos. Nervozita se ani nakonec nedostavila a jaký to potom byl pocit, když jsem měla po všech zkouškách. Vše zvládnuté, teď už si jen užít balení kufrů domů.

Od loňského října se toho u nás na univerzitě událo nepřeberně. Před vánoci byl docela chaos, všichni odevzdávali své poslední eseje a úkoly a pomalu si balili kufry na vánoční prázdniny. Knihovna praskala ve švech, internetové spojení krachovalo.

Roztřesený autobus, únava, nervozita. Když jsem zavřela oči a snažila se usnout, viděla jsem všechny blízké, kteří se přišli se mnou rozloučit na nádraží, vzpomínala jsem na zážitky z prázdnin a myslela na to, co mě tam daleko v cizině čeká. Popravdě jsem měla trochu strach. Přestávka na benzínové pumpě, něco rychlého k snědku a pokračování v jízdě. Z krátkého spánku mě probudilo svítání. Vypadalo to na pěkný den. Kde to jsme? V Londýně…