Filip Polák

Jaro pomalu přichází a s ním i nečekaná krize. Pandemie. Jak případů nakažených virem Covid-19 postupně přibývalo a různé země začaly uplatňovat bezpečnostní opatření jako karantény, či zavírání hranic, Velká Británie dlouho odmítala jakkoli reagovat.

Letní prázdniny jsou u konce a školní rok začíná nanovo. Tentokrát, protože v mém případě jde o poslední rok, množství očekáváné práce a vloženého času do univerzity je o dost větší než předchozí roky. Studium pokročilých technik pro různé programovací jazyky, veškerých podrobností několika operačních systémů, rozličných způsobů pro zobrazení grafiky v reálném čase a zároveň psaní dizertační práce mnohdy zpochybňuje můj zdravý rozum.

Konec akademického roku je tu a poslední trimestr druhého roku je oficiálně za námi. Po dokončení všech projektů z mých několika předmětů a napsání jednoho psaného testu nezbývalo než trpělivě čekat na výsledky, které by potvrdily další pokračování ve studiu. Výsledky nakonec dorazily 13. června, přinášejíc pocit zadostiučinění a vítězství. Celoroční skupinový herně developerský projekt, který jsem již zmiňoval ve svých předchozích blogových příspěvcích, jsme společně s ostatními členy týmu dotáhli do zdárného konce a ve výsledku všichni úspěšně prošli, i když jsme se všichni shodli, že tenhle projekt nebyl už od začátku perfektní a problémy, které nás provázely při vývoji, byly velmi frustrující po celou dobu. Měli jsme problémy s týmovou komunikací, s nejasnou představou o finálním produktu a ke konci s nedostatkem motivace členů týmu. Alespoň se nám ale povedlo dotáhnout projekt do konce se všemi členy týmu. V jiných skupinách, v rámci třídy, řada lidí odešla, ukončila studium, či prostě beze stopy zmizela, nechávajíc zbytky jejich týmů napospas lektorům.

Vánoce a Nový rok jsou za námi a druhý trimestr začíná... Jeden z projektů, na kterém v současné chvíli pracuji, je celoroční skupinový vývojářský projekt, kde se já a skupina pěti dalších studentů snažíme společně s profesorem simulovat pracovní prostředí herně vývojářské firmy. To v praxi znamená několik věcí, jednak to, že skupiny byly dány dohromady formou náhody (spíš, než bychom se snažili být ve skupině s kamarády), což má samo o sobě simulovat fakt, že v pracovním prostředí si člověk přeci jen své kolegy do týmu nevybírá (tím pádem existuje možnost, že bude muset pracovat s někým koho nemá tak úplně v oblibě, ale z profesionálního hlediska to musí stejnak překousnout a spolupracovat), a také že máme meetingy každý týden s profesorem, na kterých se naší skupiny ptá, jaký jsme udělali pokrok za ten daný týden a jaké máme problémy s projektem... Abych byl upřímný, tak musím říct, že se mojí skupině zatím nedaří zrovna ideálně - máme trochu problémy s komunikací v rámci naší skupiny, což není úplně ideální v rámci vývojářského projektu (kolikrát někdo něco přidá nebo změní a nikomu o tom nedá vědět, což přispívá ke zmatenosti a frustraci ostatních členů ve skupině).

Září je tu, a já se hned na začátku měsíce stěhuji do nového domu, pryč z univerzitních kolejí, zatím jsem tu sám, jelikož většina spolubydlících je pořád ještě mimo Británii, jelikož jsme všichni internacionální.