Kdo přečte 1500 stran ročně, má lepší známky. Stačí i komiks, říká učitel

Učitel češtiny Miloš Šlapal si všímá, že děti doma téměř nečtou. Na kopřivnické základní škole proto zařadil čtení do svých hodin. Děti si mohou přinést knihy, jaké chtějí. I komiks považuje za přečtenou knihu. "Je to podceňovaný žánr," vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Vede si přehledy o tom, jak přečtené stránky ovlivňují celkový úspěch žáků ve škole.

Dokáží se ještě děti dnes, v době sociálních sítí a krátkých videí, soustředit na čtení?

Ano, ale je to dlouhodobá záležitost. Nepřijde to samo, musíme v tom děti podporovat.

Všímám si totiž, že se soustředěním na delší text začínáme mít problém i my dospělí. Proto mě zajímá, jak s tím pracovat u dětí, které mají telefony v rukou odmalička?

Děti hlavně musí mít pravidelnou příležitost číst. U menších dětí je samozřejmě ideální, když mají s kým číst nebo když jim má kdo číst. V tom může později hodně pomoci škola, pokud vyčlení čas na to, aby pravidelně četly. Děti díky tomu čtou se svými vrstevníky a získávají návyk. Bez návyku se člověk dlouhodobě čtenářem nestane.

Jakým způsobem zařazujete čtení do svých hodin?

Mně i mým kolegyním a kolegům v projektu Pomáháme školám k úspěchu vyhovuje formát dílny čtení. Většinou na ni máme vyčleněný prostor jednou týdně, na prvním stupni se to dá zařadit i víckrát. Děti mají v hodině 20 až 35 minut, během nichž čtou knížky, které si samy vybraly. Pak si o nich povídají se spolužáky a přemýšlí o nich.

Je to formát, který bez problémů můžete použít v prvních třídách, a dokonce můžete číst s předškoláky s obrázkovými knihami. I díky nim se děti stávají čtenáři.

Pracujete v dílnách čtení s povinnou literaturou?

V dílnách čtení se nám povinná literatura neosvědčila, ale postupně, jak děti rostou, stávají se lepšími čtenáři a potřebují se setkávat s podnětnějšími nebo náročnějšími knihami.

Můžete uvést příklad?

Teď na druhém stupni holky četly a vzájemně si půjčovaly knihu Naprostá šílenost, komiks od Terezy a Tomáše Kopeckých. Popisuje problémy a nálady dívky trpící chorobnou úzkostí. Děti se s něčím podobným setkávaly za covidu a spolu s hlavní hrdinkou se mohly vyrovnávat se situacemi, které samy zažívaly.

Je ale komiks vhodná forma, jak vést děti ke čtení, zvlášť na druhém stupni? Přece jen v něm jde hlavně o obrázky a textu tam moc není.

Komiks je všeobecně podceňovaný. Zvlášť učiteli, kteří ho nepovažují za četbu. Je to ale svébytný žánr. Existují komiksové knihy, které jsou těžší než ty klasické. Můžu uvést komiks Maus o holokaustu. Ten je náročný i emočně a některé děti potřebují podporu, aby pochopily, jak je příběh sestaven, jak autor pracuje se slovy, s výtvarnou stránkou, se symboly.

Rozhodně nemůžeme říct, že by děti neměly číst komiksy, protože je v nich málo textu nebo myšlenek. A ještě je s nimi spojena jedna nesporná výhoda - komiks přečtou děti klidně na jeden zátah. Mají pak dobrý pocit, že zvládli knihu přečíst od začátku do konce.

Kdo víc čte, je vzdělanější

Kolik by toho měly děti za jeden školní rok přečíst?

Minimální hranice, o které se svými žáky hovořím, je 800 stran za deset měsíců ve škole. Ta zaručí, že dítě nebude úplně negramotné. Pokud ročně přečte 1500 stran, je velká pravděpodobnost, že mu to začne pomáhat i v jiných předmětech.

Kdo víc čte, je chytřejší? Platí tato úměra?

Kdo víc čte, je vzdělanější. Zvlášť u kluků se stává, že jsou inteligentní, ale blokuje je to, že málo čtou. Do páté třídy jim stačí si látku ve škole poslechnout, ve vyšších třídách se na ně ale valí větší množství textů, znalostí a informací. Oni si s tím neporadí a nedokáží naplnit svůj potenciál.

To jste vypozoroval za svou učitelskou praxi?

Učil jsem žákyni s dyslexií, v páté třídě měla trojky a moc číst neuměla a nechtěla. V dílnách čtení si mohla vybírat knihy, jaké chtěla, a číst si je svým tempem. To ji posouvalo. V osmé třídě na dva týdny onemocněla a hrdě mi sdělovala, že za tu dobu přečetla čtyři knihy. Základní školu končila se samými jedničkami a na střední měla asi dvě dvojky. Čtení jí opravdu pomohlo.

Vedl jsem si o tom přehled ve všech třídách, ve kterých jsem měl dílnu čtení. Zjistil jsem díky tomu zajímavé věci. V průměru platilo, že kdo se za rok nepřiblížil ani 800 stranám, neměl dobrý prospěch, hůře se soustředil a častěji se u něj objevily problémy s chováním.

Dobří žáci opravdu přečetli alespoň 1500 stran, ale ne vždy byli vášnivými čtenáři. Nad 1500 stran už jsem přímou úměrnost s dalším zlepšováním známek nenacházel. Někteří ročně přečetli třeba 6000 stran, neznamenalo to ale, že měli nejlepší známky z celé třídy.

Je rozdíl mezi tím, když přečte 1500 stran komiksu nebo tlusté knihy s malými písmenky?

Pokud se dítě rozečte - klidně zásluhou komiksů - většinou se k těm náročnějším knihám stejně dostane. U žáka, který se četbě dosud vyhýbal, funguje jako satisfakce už jen to, že ten komiks vůbec dočetl. Zažije pocit, že poprvé v životě přečetl knihu, a tento pocit zažívá opakovaně. Dostane se přes určitou magickou hranici a sám sebe považuje za čtenáře.

Je užitečné získat si v dětství návyk čtenářství i pro budoucí život?

Když děti hodně čtou, mohou přejít k náročnějším čtenářským operacím. To znamená, že se nezaměřují jen na postavy, děj a obsah knihy, ale začnou uvažovat i o autorovi. Proč to napsal, proč tímto způsobem, jak chce ovlivnit čtenáře, komu je knížka určena? Díky tomu získávají kritickou gramotnost.

A jak to může ovlivnit jejich budoucnost?

Ve Spojených státech proběhl nedávno výzkum gramotnosti a zjistil, že už více než polovina Američanů je pod čtenářskou úrovní šesté třídy. To je přímé ohrožení demokracie. Podívejme se, jak teď fungují dezinformace. Lidé jsou schopni uvěřit čemukoliv, protože nemají v hlavě nástroje umožňující informace posuzovat, prověřovat a vyhodnocovat. Šestá třída je přitom ještě hluboce pod úrovní kritické gramotnosti.

Dokážete to zase vyčíslit na stránky? Kolik stran by měl mít dospělý načteno, aby byl kriticky gramotný?

Je to hodně individuální, ale kdyby dítě za devět let své školní docházky přečetlo každý měsíc knihu, dostane se spolehlivě přes deset tisíc stran, a to už je hranice, kdy můžeme říct, že člověk dobře čte. Že už je osvobozen od problémů spojených s technikou čtení a porozumění textu. Ale jen načíst množství stránek nestačí, k rozvoji kritické gramotnosti musíme žákům během jejich čtenářského rozvoje poskytovat spoustu příležitostí a setkání s různými typy textů.

Čtou si vaši žáci i mimo školu?

Čtení doma je v ohrožení. A to i u rodin, kde se dřív čítávalo. Konkurence ostatních médií je strašně silná. Sociální sítě a další atraktivní činnosti děti od čtení odvádějí. V Německu v opakovaných výzkumech sledovali odklon žáků od čtení. Zatímco v prvních a druhých třídách děti ještě hodně čtou, ve čtvrté a páté třídě jejich čtení klesne o polovinu, v sedmých a osmých třídách o 70 procent.

Dílny čtení zajišťují, že si návyk udržují. Se čtením se setkávají pravidelně, mají kolem sebe skupinu, která taky čte a díky tomu to považují za důležité. Často knížky dočítají doma. Když se alespoň něco snaží přečíst mimo školu, tak se společně s naší pravidelnou dílnou jednou za týden dostávají na nezanedbatelný počet stran.

Vynucování čtení nefunguje

Co by měli dělat rodiče, aby děti více četly? Předčítat jim před spaním? Nutit je, aby každý den strávily nějaký čas s knihou?

Když nebudeš číst, nebudeš moct na internet? Takové vynucování nefunguje. To pak dítě vnímá čtení jako něco špatného. Lepší je jim dát zajímavou nabídku. Nechceš přečíst kousek ty a kousek přečtu já? Zeptat se jich, jestli nějakou knížku nechtějí koupit, dávat jim ji pravidelně mezi ostatními dárky na Vánoce, k narozeninám, za vysvědčení. A sami doma číst. To je asi maximum, co rodiče mohou dělat. Ve chvíli, kdy se až příliš snaží ovlivnit, aby dítě četlo, moc to nefunguje.

Osloví děti ještě knížky, které byly oblíbené u předchozích generací?

Třeba foglarovky? Minimálně. Náměty starších knih dnešním dětem už moc neříkají, nejsou pro ně aktuální. Druhá věc je způsob psaní. Děti se odmalička dívají na filmy, i na takové, které mají dost složité vyprávění. Prolínají se v nich děje, začnou na konci a vrací se na začátek. Nebo se v nich střídají pohledy různých postav. Takže děti mají v hlavě složitou vyprávěcí strukturu. Proto se nedokáží rozečíst na knížkách, které jsou pomalé, vyprávění je zdlouhavé a pro ně nudné. Současní autoři s tím ale umí pracovat. Píšou knížky akčně, střihově a rafinovaně.

Jaká knížka dnes dokáže děti rozečíst?

Umí to třeba David Walliams a jeho knihy Krysburger, Malý miliardář, Táta za všechny prachy či Babička drsňačka. Hraje si v nich i s typografií, třeba slovo rozsype na jednotlivá písmenka. Taky používá výrazné obrázky, zároveň témata nejsou vůbec banální. V Tátovi za všechny prachy byl otec hlavního hrdiny slavný automobilový závodník. Stala se mu ale nehoda a sláva vyprchala. Bez prostředků začne pracovat jako řidič pro mafii a dostane se kvůli tomu do vězení. Malý miliardář je zase o bohatém chlapci, který má všechno až na přátele. Ty si koupit nemůže. Autor atraktivním způsobem dětem podává těžká a vážná témata. Díky tomu se děti zamýšlejí nad tím, co se může v životě stát.

Co Harry Potter? Ten je pro ně pořád aktuální, když první díl vyšel už před 26 lety? Udržuje si stále pověst knihy, která děti přiláká ke čtení?

Nevím, jestli přiláká, protože Harry Potter je pro děti, co nepřečetly jedinou knížku, těžký. Ale rozhodně to není četba, která by dětem dnes neměla co říct. Už jen tím, jak je v prvních dílech Harry Potter malý a postupně dospívá. To motivuje děti číst celou sérii.

Vraťme se ještě k povinné literatuře. Má podle vás smysl vytvářet k maturitě seznamy desítky až stovky let starých knih, které musí mít studenti načtené?

Významná díla hrají určitě svoji roli v získávání souvislostí, civilizačního kontextu. Jiná věc je, jak se s nimi zachází a jestli stále poskytují studentům prožitek. Není povinné maturovat právě z Babičky. Školy si vytvářejí své seznamy podle zadaných kritérií. Znám češtinářku, která nechávala středoškoláky vybrat si v podstatě jakékoli vlastní knížky ze současné české a světové literatury. Samozřejmě musely mít určitou úroveň. Předpokládalo to, že pro každou takovou knihu vytvoří učitelka k maturitě pracovní list. Pro učitele je ale jednodušší udělat omezený výběr a používat pracovní listy stále stejné.

Jaké jsou vaše oblíbené knihy?

Moje čtenářství je samostatná kapitola. Jako dítě jsem četl opravdu hodně, ale i teď si na čtení najdu čas. Kdybych sám nečetl, tak by byla moje přítomnost v dílnách čtení mnohem méně užitečná. Rád čtu Iana McEwana, Dona DeLilla, Chucka Palahniuka, Michela Houellebecqa, z našich autorů třeba Radku Denemarkovou. Zajímají mě autoři, kteří řeší naše současné problémy. Což neznamená, že by mě nebavily knihy z 19. století. Ty to dnes ale mají těžší.

Obecně je problém převést děti od dětských knih k náročnějším knihám a ke klasice, která vyžaduje vyspělejší způsoby čtení. Současní autoři si s tím umí poradit a píšou knihy pro teenagery jinou formou. Uplatňují v nich pokročilé spisovatelské postupy, střídají v nich vypravěče, vytvářejí složité uspořádání, ale tak atraktivně, aby oslovili dospívající čtenáře. Ti si díky tomu mohou i u tak náročných knih užívat to, čemu se říká estetické čtení. Ale teď už si knihu nevychutnávají jen pro její děj, ale i pro to, jak je napsaná.

Miloš Šlapal
Pracuje jako učitel dějepisu, českého jazyka a literatury na Základní škole Emila Zátopka v Kopřivnici. Je zapojený do projektu Pomáháme školám k úspěchu Nadace The Kellner Family Foundation, který školám poskytuje finanční prostředky, odborné znalosti i inspiraci. Miloš Šlapal patří do odborného vedení projektu, pracuje v týmech, připravuje a organizuje setkání učitelů prožitkového čtenářství a pisatelství. Jeho specializací jsou takzvané dílny čtení, kdy v vyčleňuje čas ve svých hodinách na čtení knih. Žáci si mohou přinést, jakou knihu chtějí.