Jak objevovat svět i sebe samotné? Děti se to učí na čtenářských a pisatelských dílnách

Kdy jste si naposledy vzali knížku a ponořili se do ní tak, že vás pohltila? Kdy jste se přistihli, že přemýšlíte třeba o jedné jediné větě, která vás v nějakém textu zasáhla opravdu do hloubky? A kdy naposledy jste zkusili zformulovat něco na papír? Děti ve škole ve středočeských Hovorčovicích se takovému textovému poznávání věnují pravidelně každý týden. Skrze rostoucí čtenářskou i pisatelskou gramotnost rozvíjejí řadu dovedností potřebných pro budoucí život. 

„Čtenářské dílny přitom nejsou nic nového. Existují více než patnáct let a staly se vedle ještě staršího projektu Čtením a psaním ke kritickému myšlení jednou z prvních možností, jež pedagogům pomáhá dát řád tomu, co všichni víme: že děti potřebují v dnešní době přehlcené informacemi umět pracovat s texty,“ říká k tomu na úvod Bára Kosinová, třídní učitelka V.B a zástupkyně ředitelky pro první ročník na ZŠ Hovorčovice.

„Podařilo se nám dostat se mimo jiné mezi školy v projektu Pomáháme školám k úspěchu. A pak už se čtenářské dílny, původně postavené vlastně jen na tom, že si děti vzaly knihu a četly a pak o ní něco zapsaly, rozvinuly v ten úžasný koncept, kterým jsou dnes. Máme k dispozici spoustu krásných materiálů, které nám pomáhají děti vtahovat do knížek, přemýšlet o nich a rozvíjet díky tomu i vlastní myšlení,“ pokračuje pedagožka, která nakonec spolu se svými kolegyněmi nastavila práci s textem na jakési tři stupně.

Zážitkové čtení s beletrií podle volného výběru dětí (čtenářské dílny), práce s předem daným a pro celou třídu jednotným textem za účelem oborového čtení (čtenářské lekce) a jako nejvyšší stupeň dílny pisatelství (autorského psaní).

Podařilo se nám dostat se mimo jiné mezi školy v projektu Pomáháme školám k úspěchu. A pak už se čtenářské dílny, původně postavené vlastně jen na tom, že si děti vzaly knihu a četly a pak o ní něco zapsaly, rozvinuly v ten úžasný koncept, kterým jsou dnes. Máme k dispozici spoustu krásných materiálů, které nám pomáhají děti vtahovat do knížek, přemýšlet o nich a rozvíjet díky tomu i vlastní myšlení.

Barbora Kosinová

pedagogická konzultantka lokality Kunratice

Česko je výrazně funkčně negramotné

Prvním velkým bonusem takového „piplání se“ s texty je čtenářská gramotnost, která se stala v posledních letech celosvětovým tématem už proto, že i ve vyspělých zemích typu Česko zůstává vysoké procento tzv. funkčně negramotných lidí.

Ti třeba umí v základu číst a psát, ale nejsou schopní tuto dovednost v praxi využívat. Nevyznají se v úředních dokumentech, nerozumí příbalovým letákům léků, ale třeba ani textům v učebnicích pro střední školy nebo nesestaví jednoduchý dopis. A nejsou jich jen nižší jednotky procent. Ondřej Šteffl, zakladatel sítě soukromých škol Scio, v článku z letošního září mluví o tom, že u nás je mezi patnáctiletými dětmi 17–20 % funkčně negramotných.

Čtenářská gramotnost jako podpora růstového myšlení

Čtenářská gramotnost je také úzce propojená s fenoménem takzvaného růstového myšlení, o němž se zmiňuje i analýza, kterou vydala Česká školní inspekce k výsledkům celoevropského Programu pro mezinárodní hodnocení žáků OECD PISA z roku 2018. Ta v případě zkoumání čtenářství 21. století vidí jasnou souvislost mezi schopností rozumět textům a rozvojem růstového myšlení. To je založené na předpokladu „pokud budeš chtít, můžeš svůj potenciál takřka nekonečně rozvíjet“. U nás se ale pořád více daří takzvanému fixnímu myšlení, které opakuje „pokud to v tobě není, tak to v tobě není“.

Opustit fixní a přejít k růstovému způsobu přemýšlení dětem přitom výrazně rozšiřuje životní možnosti. Ale zase – neobejde se bez čtenářské gramotnosti. Protože právě při práci s textem od beletrie po naučné texty se děti skrze tzv. čtenářské strategie učí spoustu životních strategií. Přičemž porozumění textu jako takovému je jen jednou z nich. „Učí se chápat postavy v knihách, předvídat děj, učí se na věci dívat z různých úhlů – od vedlejších po hlavní postavy, ze svého vlastního pohledu… K čemuž je vedeme jednoduchými otázkami: Co bys dělal na místě hlavního hrdiny? A komu se ten člověk v knize podobá? Proč myslíš, že autor vedl děj v knize zrovna takhle? Jak bys ho nechal vyústit ty?“ popisuje Bára Kosinová.

Takto je přitom ideální začít s objevováním čtenářských strategií u dětí už v předčtenářském věku. Tedy ještě dříve, než nastoupí do školy, když probíhá rodinné čtení i listování obrázkovými knížkami. V podstatě od první chvíle, kdy děti vidí knihu, mohou – pokud dospělí v jejich okolí vědí jak – pracovat naprosto přirozeně na čtenářských strategiích a budoucímu porozumění textu. A dále pak už nad knížkami, které budou děti číst samy, ve škole i doma, v diskusích, které jim dovolí fabulovat, vžívat se, popisovat pocity, které ze čtení mají a podobně. A postupně v tom hlubokém vnímání textu dojít od beletrie k textům naučným a rozumět jim – tak, jak to budou potřebovat vlastně už nad učebnicemi druhého stupně a dál.

Vím, kdo jsem, vím, kdo jsi…

Když děti nad knížkami sedí a diskutují, když někdy čtou samy a pak prezentují a jindy naslouchají spolužákům kolem sebe vyprávějícím zase o svých knížkách, vzniká ve třídě kromě jiného i atmosféra sdílení. Děti vedené k takovému čtení o knížkách samy mluvit povětšinou dobrovolně chtějí, chlubí se tím, co přečetly, doporučují si navzájem, co za čtení stojí. Rozumí víc třeba tomu, kdo jsou jejich kamarádi – protože odhadnout, co bude koho bavit číst, můžete jen tehdy, když ho chápete a rozumíte mu a zároveň pochopíte text a jeho poselství.

Odborníci (viz zmiňovaná analýza ČŠI) mluví dokonce o tom, že práce na čtenářské gramotnosti pomáhá stírat socioekonomické rozdíly mezi žáky. A pak je tu ono zmiňované porozumění světu i sobě samému. Děti se ztotožňují s postavami a v jiných vidí kamarády nebo třeba členy rodiny, vnímají paralely mezi knížkami a životem a zároveň čím dál tím jistěji v rámci diskusí nad knížkami umí rozlišit fikci od možné reality, třídit pravdivé a relevantní informace, rozumět čím dál tím náročnějším slovům.

Text jakéhokoliv kalibru se pro ně stává v podstatě hrou, do které postupně pronikají. A vedení dětí ke čtení dnes znamená je vybavit dovedností, kterou kdysi mohlo být třeba umění rozdělat oheň. Ano, s trochou nadsázky, ale přece jen. Vyznat v informacích je nutné k přežití.

O čtení je třeba mluvit i s rodiči

„Při dílnách čtení také pořizujeme po samotném čtení i krátké zápisy do čtenářského sešitu. Děti si při každé čtenářské dílně vybírají jednu ze čtenářských otázek, na kterou odpovídají v kontextu právě čtené knížky. My pak máme spoustu materiálu, který bereme na tzv. triády, setkání dítě-rodič-pedagog.

Tam můžeme s rodiči právě nad čtenářskými zápisy vidět, jak se rozvíjí čtenářská gramotnost dětí, jak vnímají svět, co by bylo vhodné podpořit a podobně,“ ukazuje Bára Kosinová další užitečnou stránku „obyčejného čtení“. A je čas přehoupnout se také k dílnám pisatelství.

Kritické myšlení i zpětná vazba přichází takřka bezbolestně

To, jak se naučily děti vnímat texty při čtenářských dílnách a lekcích, upotřebí v pisatelských dílnách. „Podobně, jako se uplynulé roky soustředilo hodně pozornosti na dílny čtení, teď odborná veřejnost zaměřuje pozornost na dílny psaní. Je citelná tendence více prozkoumat možnosti, které se nabízejí – byť je odborníci sdružující se okolo programů kritického myšlení už dlouho znají. Takže předpokládám, že i dílny psaní se budou v dohledné době více ve školách rozvíjet,“ říká Bára Kosinová a ještě pokračuje s tím, že budou v praxi dílny psaní přibývat spíše pozvolna, protože „dívat se na výuku skrze odborné neučebnicové texty, v hodinách gramatiky převážně využívat k výuce vlastní texty než gramatická cvičení chce v současném pojetí školství odvahu,“ vysvětluje dál, proč čtenářství a pisatelství dost možná právě ve škole vašich dětí vůbec neexistuje. I přes skvělé dopady je pořád dobrovolné a jaksi „navíc“. Ale když už jsou, zdá se být logické je na škole hýčkat.

U psaní už děti pak samy rozhodují o dějích příběhů, aktivně fabulují, tvoří postavy. „Velmi silně zde přirozeně funguje vrstevnické učení, děti mají prostor mluvit spolu, pomáhat si,“ zdůrazňuje pedagožka. A samozřejmě, i ona a její kolegyně asistentka pedagoga jsou dětem k dispozici, pomáhají jim texty revidovat, hledat například synonyma, vkládat přímé řeči, gradovat napětí nebo pracovat se slovníky, když hledají ty nejsprávnější výrazové prostředky.

Pisatelství v balíčku se čtenářstvím vede děti také k přirozenému vnímání zpětné vazby. Protože dostávají otázky, které je k ní samy vedou: „Myslíš, že tohle je jediná věc, která by se teď v tvém příběhu mohla stát?“ A protože pak i o psaných textech diskutují, přijímají nápady i od vrstevníků a samy dávají zpětnou vazbu zase ostatním. Kéž bychom tohle my jako dospělí uměli na všech svých poradách, že?

„Skrze čtení i psaní vlastních příběhů pak děti procvičují schopnost formulovat vlastní myšlenky. A ukazují, že zůstat u myšlenek nestačí. Že umění formulovat je další stupeň dovednosti, zapsat je a sdílet pak ještě veřejně zase další stupeň, přijmout k němu názory ostatních taktéž. Každý jeden zápis odráží to, kým dítě je, a formuje tak jeho další myšlení – to je to růstové myšlení, o kterém už byla řeč. A vidět vlastní myšlenky na papíře znamená dát jim větší váhu: protože dokud jsou všechny myšlenky jen v hlavě, vlastně pro okolní svět neexistují. Je třeba je vyslovit a napsat,“ popisuje Bára Kosinová v závěru v podstatě intenzivní posilování sebevědomí dětí, schopnost sebereflexe i umění nebát se selhání jen proto, že k tomu, co udělám, se vyjádří někdo jiný.

Co je projekt Pomáháme školám k úspěchu?

Jde o projekt Kellnerovy nadace, který podporuje pedagogy základních škol a školy samotné v tom, aby vedly děti ke čtenářské a pisatelské gramotnosti. Výraznými jmény tohoto projektu jsou Hana Košťálová jako pedagožka i autorka materiálů Čtenářského kontinua, z nichž pedagogové při čtecích dílnách mnohdy vycházejí, a pak také Ondřej Hausenblas, působící mimo jiné na katedře českého jazyka a literatury na FF UK.

Co jsou čtenářské strategie?

"Čtenářské strategie jsou postupy, které pomáhají rozumět textu. Patří k nim například strategie předvídání, kdy děti při čtení trénují schopnost odhadovat příčiny a následky, dějové souvislosti. A když tuto schopnost natrénují, pak porozumí čím dál tím složitějším příběhům a textům a zároveň s přibývajícími zkušenosti z reálného života si ukotví určité vzorce a porozumí souvislostem nejen v textech, ale v životě kolem sebe,“ vysvětluje pedagožka Bára Kosinová a ještě pokračuje: „Další čtenářskou strategií je například vizualizace. Během čtení si děti představují to, o čem si čtou, učí se hledat slova, která jim s vizualizací pomáhají – což bývají nejčastěji slovesa. Umí se jich pak chytit a snáze si představit, co svým sdělením autor myslel. A v neposlední řadě patří ke čtenářským strategiím umění kladení otázek. Nakonec si třeba jen z nadpisu textu dokážou dovodit, o čem text bude, do jak velké hloubky asi půjdou a podobně, což jim všechno pomáhá k pochopení textu.“

Další články z médií

Všechny články