Dítě může mít jinak nastavený mozek než rodiče

Rodiče často říkají, že každé jejich dítě je úplně jiné, přitom chtějí být spravedliví a snaží se k nim chovat stejně. V čem se mýlí?

Dospělí k dětem tímto způsobem přistupují většinou proto, že chtějí předejít sourozenecké rivalitě, aby potomci neměli důvod o něco se přít. Stejně ale mohou dát dětem bonbonů nebo odměřit stejný čas, který s nimi tráví. Čím ten čas ale naplní či jak k dětem celkově přistupují, v tom by se neměli bát dělat rozdíly. Rodiče vesměs vycházejí z toho, jací byli oni sami, a přirozeně čekají, že dítě bude fungovat podobně. Když tomu tak není, myslí si, že je s ním něco špatně, případně že je chyba v nich samotných, v jejich výchově.

Jaký je tedy pravý důvod?

Dítě přichází na svět s vrozeným nastavením mozku, které se tomu rodičovskému nemusí vůbec podobat. A tato vrozená složka osobnosti má na vývoj dítěte zásadní vliv.

Rodiče se někdy s nejlepším úmyslem snaží vychovávat děti stejně, ale to, co platí na jedno, u druhého nefunguje.

Šárka Miková

členka odborného vedení projektu Pomáháme školám k úspěchu

Měli bychom se tedy snažit nejdříve zjistit osobnost potomka, abychom ve výchově zvolili ten správný přístup?

Ideálně ano. Nejen já, ale mnozí rodiče už to dnes vnímají jako velmi užitečné. Dítě totiž nestačí jen milovat, jak o tom píšu ve své poslední knížce. Rodičovská láska je také o tom, abychom ho dokázali přijmout takové, jaké je. Jinak se může stát, že si připadá nepochopené, přestože je milované.

A co geny? Jak je možné, že se rodičům narodí odlišné dítě? Přijde mi to skoro jako tombola. Nikdy nevíte, co vyhrajete a jestli vůbec.

To je docela přiléhavý příměr. Narození jakéhokoliv dítěte by mělo být pro rodiče výhrou, ale když se vám narodí takové, které do rodiny jakoby nezapadá, rodiče znejistí. Diví se, jak je to možné, když mu předali svůj genetický materiál. Konzultovala jsem to s neurology a ti to vysvětlují tak, že záleží na tom, jaké geny se v prenatálním vývoji zrovna aktivují. Rodiče se sice snaží dítě vychovávat podle svého nejlepšího vědomí, ale často reagují na jeho přirozené projevy odmítavě a snaží se ho vychovat k obrazu svému nebo k ideálu „hodného dítěte“.

Jak na ně taková situace působí?

V batolecím věku, kdy dítě začíná objevovat svoje Já, reaguje vzdorem, protože chce své potřeby a záměry prosadit a nechápe, že jim rodiče nerozumějí. Protože je ale na rodičích emočně i fyzicky závislé, obrací agresi vzniklou v důsledku této frustrace proti sobě a začne se vnímat jako špatné. Aby si udrželo rodičovskou lásku, potlačuje své potřeby, odmítá svou přirozenost. Některé děti jdou spíš do vzteku a otevřené opozice, ale v obou případech dochází k narušování sebehodnoty, které má negativní dopady na spokojenost a úspěšnost člověka v dospělosti.

Na druhou stranu rodič přece musí zůstat pro potomka autoritou, ne?

Jistěže. Naplňování potřeb dítěte neznamená volnou výchovu. Dítě se musí učit vnímat hranice a zažívat frustrace, ale mělo by přitom vnímat, že jeho potřeby bereme vážně a jeho záměrům rozumíme.

Můžete alespoň stručně přiblížit jednotlivé typy?

Klíčové je, že typy nedělíme podle vlastností a chování, ale podle vrozeného nastavení mozku. Pro zjednodušení si typy můžeme rozdělit do čtyř základních skupin podle vrozených potřeb. Ty nám ukazují, k čemu kdo přirozeně tíhne. Lidé z první skupiny fungují v módu tady a teď. Potřebují vše vyzkoušet na vlastní kůži a vidět okamžitý dopad toho, co dělají. Jako děti bývají akční a testují pravidla i možnosti svého těla. Do druhé skupiny patří lidé s vrozenou potřebou stability. Vyhovuje jim určitý řád, který činí svět předvídatelnější. Chtějí, aby se věci dělaly tak, jak jsou zvyklí, a efektivitu vidí v používání osvědčených postupů.

A zbývající dvě skupiny?

Do třetí patří lidé, kteří chtějí být odmala vnímáni jako schopní a kompetentnost očekávají také od druhých. Potřebují vědět, jakou logiku mají naše požadavky a také jak funguje svět. Když byly mému synovi tři roky, zeptal se mě, proč venku prší. Mně se to zrovna nechtělo vysvětlovat, takže jsem ho odbyla větou: Aby sis mohl vzít ten nový deštník, Marečku!

Prokoukl to?

Jasně, nedávalo mu to smysl. Když jsem mu pak nakreslila koloběh vody v přírodě, byl nadšený a dodnes si to pamatuje.

Zbývá poslední, čtvrtá skupina.

To jsou ti, kteří hledají ve všem hlubší smysl, jdou stále za nějakým ideálem, důvěřují své intuici a cítění. Chtějí pomáhat druhým, já říkám, že se rádi zapisují do srdcí druhých lidí. Chtějí být sami sebou, mít jedinečný přínos, být součástí harmonické skupiny.

Nemáme jako rodiče sklon protežovat dítě, jež se nám typově podobá?

Z jedné strany ano, protože takovému dítěti líp rozumíme. Víc ladí s naším očekáváním. Reagujeme na něj pozitivněji, hra s ním nás víc baví. Ale tímto skrytým srovnáváním vlastně podporujeme rivalitu s odlišně nastaveným sourozencem. Ten to může vnímat, jako že je s ním něco špatně. Má to ale i druhou stránku.

A to?

Když rodiče s některými svými vlastnostmi nejsou spokojeni a vidí je v potomkovi jako v zrcadle, zlobí se na něj, byť se tím vlastně zlobí sami na sebe. Introvertní rodič měl třeba v dětství problém zapadnout do kolektivu, takže od dítěte stejného typu může chtít, aby se co nejvíc otrkalo a ušetřilo si problémy v budoucnosti. Nutí ho chodit do spousty kroužků, navazovat kontakty. Dítě ale potřebuje trávit hodně času ve svém vnitřním světě.

Ke svým dětem jste přistupovala už se znalostí Teorie typů?

Ano a moc mi to pomohlo, jak u syna, tak u dcer. Nejmladší Darja mi ukázala právě onen introvertní svět. Zavírala se s hračkami do koupelny, když v ostatních místnostech někdo byl. A když šla na osmileté gymnázium, chtěla být ve třídě ze všech nejdřív. Potřebovala totiž, aby si k ní někdo sedl a oslovil ji jako první. Nechtěla to být ona, kdo se někoho zeptá, jestli si k němu může přisednout. Tyto lidi stojí určité úsilí vyjít z vnitřního světa, obzvlášť v novém prostředí. Naučí se fungovat ve společnosti, ale nejdřív potřebují najít jistotu sami v sobě. Takže už v šestnácti neměla problém recitovat své básně na veřejnosti. Přestože se starší sestrou Barčou patří do čtvrté skupiny, v mnohém se odlišují.

V čem konkrétně?

Barče je blízký brainstorming, generování myšlenek a hypotetických variant, které má v hlavě paralelně a vybírá z nich. Věci dokončuje až na poslední chvíli. Nenutila jsem ji plánovat podle sebe. Učila jsem ji rozpoznávat, která chvíle je poslední, aby mohla stihnout to, co potřebuje. Vystudovala psychologii a dnes je se svým přístupem k životu úspěšná v manažerské pozici.

Jaké typy podle vašeho členění v populaci převládají?

Smyslové typy lidí z prvních dvou skupin, kteří stojí nohama na zemi, tvoří zhruba tři čtvrtiny populace. Těch zbývajících dvou, které můžeme nazvat intuitivními typy, je dohromady jen čtvrtina.

Ale mozek je přece plastický. Copak se dítě nemůže rozvíjet i způsobem, který mu není vlastní, pokud je to pro jeho dobro?

To nepopírám, ale čím je mladší, tím více bychom měli vycházet vstříc jeho potřebám a být tolerantní k zvládání dovedností, pro které nemá přirozené vlohy. Například empatii některé děti umějí přirozeně skrze vcítění, jiné působí ještě v předškolním věku necitlivě. Mohou se však naučit takzvané kognitivní empatii – rozumět tomu, co druzí potřebují, a podle toho soucitně reagovat.

Ve vašem pojetí je výchova věda, přesto si jistě řada rodičů instinktivně počíná správně, aniž by Teorii typů znala.

Bezesporu. Ve svých seminářích a knihách se jen snažím některé zákonitosti vysvětlit. Vedu rodiče k tomu, aby si určili svůj typ a viděli, jakou optikou se na své děti dívají. Co očekávají. Znalost typu osobnosti dítěte rodičům pomůže ocenit a rozvíjet jeho potenciální silné stránky.

Jak mohou znalost typů využít učitelé?

Učitele jsem v tomto směru vzdělávala řadu let. Pomocí Teorie typů dokážou odhalit, jak se jejich typ osobnosti promítá do stylu výuky, ke kterému tíhnou. Ten může být někdy jednostranný a některým dětem nemusí vyhovovat. Je fajn, když si učitel uvědomuje rozmanitost osobností žáků a ve výuce nabízí třeba možnost volby různých způsobů, jak zpracovat úkol.