Košťálová Hana

Společné profesní učení a zlepšování školy

Košťálová Hana

V tomto školním roce publikovali autoři z řad projektu Pomáháme školám k úspěchu sérii textů, které se zabývaly společným profesním učením. Nyní nabízíme text, který shrnuje to hlavní, čemu jsme se v projektu dosud naučili a co současně odpovídá výzkumným zjištěním. 

Ředitelka Dáda z menší školy nedaleko krajského města sedí ve volné hodině se svou kolegyní, zeměpisářkou Janou, a plánují výuku zeměpisu, kterou zítra párově odučí v sedmém ročníku. Nevadí, že Dáda je češtinářka. Přináší návrhy, jak zeměpis propojit s rozvojem čtení. Další schůzku mají v plánu hned zítra odpoledne. Budou reflektovat proběhlou dvouhodinovku a budou při tom zkoumat dětské výstupy a záznamy o tom, co děti při učení říkaly nebo dělaly. Zaměří se na to, aby odhalily, které kroky hodiny vedly k tomu, že se děti učily s chutí a nasazením, nakolik se přiblížily cíli učení a co by bylo dobré udělat příště jinak. Spolupracují v páru celý rok.

Všichni tito formální pedagogičtí lídři vedou školy, kde se celé sbory cíleně zaměřují na to, aby se žákům dařilo bez ohledu na všemožné překážky, kterým možná čelí. Jejich pedagogové usilují o to, aby se děti zapojovaly do svého učení, měly výsledky a byly ve škole spokojené. V tom jsou si blízké vize všech zmíněných škol.

-

Zástupce ředitele Petr z veliké sídlištní školy je v tutéž chvíli na návštěvě v partnerské škole z druhého konce Prahy. Pozoruje v hodině biologie pětičlennou skupinu žáků a zapisuje, co říkají a co dělají při práci na zadáních, která společně připravoval se dvěma kolegyněmi z této školy. Naplánovali společně lesson study, jejímž cílem je zkoumat, zda zvolený postup výuky opravdu vede k tomu, že děti lépe porozumí tomu, co je hypotéza, jak vzniká a jak je možné ji ověřovat. V hodině jsou nyní všichni tři autoři lekce, kmenová učitelka vyučuje a zbývající dva plní pozorovatelské úkoly podle domluvy. Hned po hodině společně vyhodnotí, jak postup fungoval. Pokud bude třeba, udělají v přípravě změny. Mají na to jednu vyučovací hodinu. Následovat bude hodina v paralelní sedmičce, v ní budou postupovat podle upravené přípravy. A pak znovu vyhodnotí, co pomáhalo dětem v učení. Udělají z toho zápis, který se všemi materiály poskytnou dalším kolegům biologům v síti spolupracujících škol.

V tomtéž dopoledni Jitka, ředitelka z moravské málotřídky, zkouší ve své hodině nový postup. Vymysleli ho posledně s kolegy v učící se skupině. Ta funguje napříč pěti partnerskými školami a scházejí se v ní učitelé především z málotřídek. Jitka má při ruce vytištěnou přípravu, do ní si dělá rychlé poznámky v průběhu hodiny, pokud to stíhá. Po hodině si hned zachytí další postřehy, shromáždí všechny materiály, které s hodinou souvisejí – plán a všechny poznámky, texty, výstupy dětí. Uvažovala i o nahrávce některých momentů na mobil, ale to nevyšlo, protože děti to rušilo, nejsou na to zvyklé. Příští týden se Jitka účastní měsíčního setkání učící se skupiny, které se tentokrát koná v její škole. Těší se, že ukáže kolegům výsledky své práce a uvidí na oplátku, jak úkol, který si posledně dali, zvládli druzí. Už se jí v hlavě shromažďují otázky, které by společně s kolegy chtěla otevřít.

Všichni tito formální pedagogičtí lídři vedou školy, kde se celé sbory cíleně zaměřují na to, aby se žákům dařilo bez ohledu na všemožné překážky, kterým možná čelí. Jejich pedagogové usilují o to, aby se děti zapojovaly do svého učení, měly výsledky a byly ve škole spokojené. V tom jsou si blízké vize všech zmíněných škol.

Na tom, aby to ve škole fungovalo, je třeba pracovat stále znovu a znovu. Každý den staví před pedagogy nové výzvy. Co přinášelo výsledky včera, dneska už nemusí. Co vzbudilo zájem v sedmé A, se může setkat s nulovou odezvou v sedmé B. Učitelé v úspěšných školách myslí a jednají jako adaptivní profesionálové, pedagogické vedení jako adaptivní lídři. Nedomnívají se, že když se jim daří, není co zlepšovat. Učí se ne proto, že by byli špatnými pedagogy, ale proto, že chtějí být ještě o chloupek užitečnější svým žákům. Nebo proto, že jim stále nějaká část žáků uniká. Nebo proto, že s novými žáky přicházejí nové nároky. Nebo proto, že je potřeba reagovat na naléhavé výzvy, které přináší život na lidmi ohrožované planetě.

Klíčem k obnově a zlepšování školy je pro ně soustavné společné profesní učení, které probíhá z velké části na pracovišti a funguje na denní bázi. Tedy přímo ve třídě nebo při řešení konkrétních problémů, které vzešly z každodenní praxe.

Tím, kdo určuje, čemu se bude profesně učit, je v těchto školách právě ten, kdo se učí. Tedy pedagog sám. Nejlépe zná svou praxi a své žáky a díky spolupráci s kolegy ví, na čem chce pracovat, aby se zlepšilo zapojení, výsledky a spokojenost dětí. Cíl a obsah učení zde neurčuje lektor DVPP, který nabízí kurz, ani ředitel školy ročním plánem školení, ani závazný „standard kvality“ nebo mentor.

Nejdůležitějším rysem učící se školy je návyk řídit své vlastní učení v rámci cyklu zlepšování. To znamená, že učící se škola pravidelně vyhodnocuje, jak se daří jejím žákům – jak se učí a jak jsou spokojeni; plánuje, co udělá pro to, aby se žákům dařilo ještě lépe; realizuje své plány; vyhodnocuje posun s oporou o evidence; a plánuje další rozvoj.

-

Základem společného profesního učení je cyklus zlepšování. Existují různá pojetí. Základem všech jsou následující fáze:

  • Vyhodnocujeme učení žáků, aby bylo možné určit, co dál. Děje to se společně, ve skupinách pedagogů, a to jak ohledně jednotlivých dětí, tak celé školy.

  • Společně vyvíjíme postup, který pomůže žákům v dalším učení. Jeho součástí je plán, jak budeme ověřovat, zda postup funguje, tedy že žákům opravdu pomohl.

  • Společně vyhodnocujeme dopad, aby učitelé mohli postup vylepšit.

Cyklus nebo spirálu zlepšování můžeme dobře pochopit díky popisu zkušenostního učení (learning by doing), jak ho podal psycholog David Kolb už v 50. letech. Specificky pro profesní učení pedagogů jsou rozpracované další varianty. Ve všech přirozeně hraje zásadní roli nejen samo jednání (činění, praxe), ale především jeho reflexe, která je mostem mezi praxí a teorií, jak připomíná Helen Timperleyová, a v níž spočívá jádro trvalého učení.

Pro trvající pedagogický rozvoj školy je podstatné, že se cyklus zlepšování stává přirozenou součástí myšlení i jednání všech lidí ve škole. Jak učitelů, asistentů, vychovatelů, tak vedení školy. To se stává pedagogickým vedením ve chvíli, kdy přijímá aktivní odpovědnost za učení žáků i za profesní učení dospělých. Ta je realizována mj. tím, že se člen vedení školy zapojuje do profesního učení jakožto učitel. Stává se součástí párové výuky, učící se skupiny, lesson study. Plánuje společně s kolegy, vyhodnocuje výuku společně s kolegy a také otvírá svoje hodiny a reflektuje je s kolegy, vždy s oporou o evidence. Mnohdy je tím prvním, kdo se pouští do něčeho nového, aby ukázal, že to myslí vážně, aby povzbudil kolegy, ale i ověřil, že zvolená cesta může přinést ovoce za přiměřenou cenu.

Nesmíme ale zužovat pojem pedagogický lídr jen na ředitele školy. Pro školu je důležité, aby v ní existovala vnitřní struktura pedagogické podpory či pedagogického vedení v podobě srozumitelně vymezených rolí. Ve školách mají fungovat uvádějící učitelé, oboroví lídři i obecně pedagogičtí učitelští lídři či konzultanti a další podpůrné profese. Stejně jako profese učitele už neizoluje vyučujícího mezi zdi jeho třídy, tak i role pedagogického vedení se stává věcí týmovou.

V ideálním případě by školám byli dostupní také pedagogičtí lídři na úrovni území (okresu), kteří by pomáhali jak jednotlivým školám, tak společnému učení pedagogů napříč školami. Aby systém zůstal soudržný, bylo by třeba, aby dobře plnili svou roli i systémoví pedagogičtí lídři. Jejich pozice a role nejsou v našem školství identifikované.

Jakmile se začne ve škole roztáčet cyklus nebo spirála zlepšování, začne se proměňovat i kultura školy a stává se kulturou učící se organizace. Možná už zbytečně připomínáme, že to neznamená, že si škola zve externí experty, aby se od nich něčemu naučila, nebo že jednotlivci či sbor vyjíždějí na školení mimo školu. To samozřejmě k učení patří taky. Ale nejdůležitějším rysem učící se školy je návyk řídit své vlastní učení v rámci cyklu zlepšování. To znamená, že učící se škola pravidelně vyhodnocuje, jak se daří jejím žákům – jak se učí a jak jsou spokojeni; plánuje, co udělá pro to, aby se žákům dařilo ještě lépe; realizuje své plány; vyhodnocuje posun s oporou o evidence; a plánuje další rozvoj. Zkrátka celá škola se pohybuje v cyklu zlepšování, který pro ni nezajišťuje nikdo zvenčí, ale za který vnitřně odpovídá. Externí experti nebo konzultanti mohou škole pomáhat, ale řízení procesu i hlídání kvality je na škole samé.

Součástí kultury učení je přijetí nebo lépe sdílení odpovědnosti – každý učitel se cítí odpovědný za učení každého žáka ve škole, ale také za učení každého z kolegů. Čím lépe se bude dařit každému z učitelů, tím lépe na tom bude každý žák i škola jako celek.

Věříme, že pokud by se společné profesní učení založené na cyklu zlepšování opřeném o zkoumání evidencí, podpořené systémovými i školními pedagogickými lídry rozšířilo do všech škol a území, vedlo by ke zlepšení učení i větší spokojenosti našich dětí.

Další články z médií

Všechny aktuality