Tereza Podhajská

Můj akademický den začíná ve čtyři odpoledne. Pro všechny mé spolužáky v kurzu hebrejštiny je ještě ráno, pravidelně tedy ostatním sdělují detailní informace o tom, co právě posnídali já jsem oproti tomu místní kuriozitou, která už přemýšlí o večeři. Jsem totiž v úplně jiném časovém pásmu, tom středoevropském.

Na univerzitu do Spojených států jsem chtěla jít zejména kvůli americkému pojetí bakalářského studia jakožto příležitosti k rozšíření obzorů. V rámci takzvané “liberal arts education” se totiž nestuduje pouze jeden vybraný obor - všichni jsou povinni si vyzkoušet i úplně odlišné disciplíny, nebo jim nebude udělen bakalářský titul. Právě proto jsem si za své tři roky bakalářského studia historie stihla vyzkoušet i programování, molekulární biologii a statistiku. Nejsem sice expert na ani jeden z těchto okruhů, ale rozhodně znám alespoň jejich základy, na kterých můžu v budoucnu stavět.

Na začátku druhého ročníku svého bakalářského studia jsem se z rozmaru rozhodla jít na konkurz do ženské pěvecké skupiny Yale Slavic Chorus, která se věnuje hudbě z Balkánu, východní Evropy a Gruzie. Doma by mě to nikdy nenapadlo, ale chyběla mi evropská kultura a v této pěvecké skupině jsem měla pár kamarádek, které mě na konkurz tlačily.

V momentě, kdy udeřila půlnoc třicátého prvního července, jsem začala být nervózní. Přišel totiž srpen, měsíc, během kterého jsem se měla na čtyři dlouhé roky přestěhovat za oceán do Spojených států amerických. Mísilo se ve mně nesmírné nadšení s paranoiou, že zapomínám na nějakou neuvěřitelně důležitou praktickou nezbytnost. Tento pocit vyvrcholil v podvečer mého odletu, kdy jsem naskládala všechny své věci do kufru a zjistila, že váží o celých deset kilogramů přes povolenou váhu.