2.ročník_Jak jsem objevila slovanský hudební folklor

Na začátku druhého ročníku svého bakalářského studia jsem se z rozmaru rozhodla jít na konkurz do ženské pěvecké skupiny Yale Slavic Chorus, která se věnuje hudbě z Balkánu, východní Evropy a Gruzie. Doma by mě to nikdy nenapadlo, ale chyběla mi evropská kultura a v této pěvecké skupině jsem měla pár kamarádek, které mě na konkurz tlačily.

Na konci září toho roku jsem byla do skupiny přijata, a to navždy zasáhlo mou společenskou i akademickou “kariéru” na Yale University. Byla jsem totiž celou skupinou doslova unešená.  Yale Slavic Chorus je nejstarší ženskou a capella hudební skupinou na celé univerzitě, založena v roce 1969, kdy byly ženy konečně přijaty na kampus a celá univerzita byla ko-edukována. Od svého založení tedy tato pěvecká skupina fungovala jako bezpečné místo pro příjemné ženské společenství v (tehdy) maskulinním světě univerzity. A doteď funguje jako vřelé společenství žen, které mají zájem o jiné než anglosaské kultury a všeobecně milují hudbu. Valná většina členek totiž nemá žádné slovanské kořeny, jen se jim líbí slovanský folklor nebo jim prostě byla skupina lidsky sympatická. To ale neznamená, že neberou svoji roli v prezentování východo-evropské hudby na americkém kampusu vážně. Písně se zpívají v originálních jazycích (od češtiny přes bulharštinu a ukrajinštinu až po gruzínštinu), folklorní tradice i jazykovou výslovnost učí rozmanité množství externích znalců. Během každého koncertu je text písní přeložen, aby publikum bylo v obraze, a během některých koncertů se servíruje i víno. Publikum je složeno z přátel zpěvaček, absolventů skupiny, lidí oddaných slovanskému folkloru i náhodných kolemjdoucích, a jeho velikost nikdy není zanedbatelná. Mně osobně členství v souboru přineslo nejen nové přátele, ale také nové nadšení pro folklor, a větší porozumění právě toho slovanského. Lidová hudba české kotliny je totiž znatelně odlišná třeba od té ukrajinské a vokální technika je také úplně jiná. Dnes již umím zpívat v “předně umístěném tónu,” který je důležitý v bulharských lidových písních, i používat vokální ozdoby typické pro gruzínské písně. Vstupem do skupiny jsem zjistila, jak málo vlastně vím o kultuře ostatních slovanských zemí. Ačkoli na rozdíl od většiny ostatních členek skupiny opravdu z jedné slovanské země pocházím, nemám žádný náskok kromě toho jazykového a i ten je někdy spíše na škodu, když se sobě podobají slova, která znamenají úplně něco jiného! Když jsem před pár lety odcházela na univerzitu do Spojených států, ve snu by mě ani nenapadlo, že strávím velkou část pobytu v Americe učením se právě o kultuře Evropy, kterou jsem opustila. Ale čím víc zpívám lidové písně, a čím víc času trávím se svou pěveckou skupinou, tím víc si Evropy cením. Fyzicky jsem totiž možná daleko, ale duševně jsem teď rozhodně o moc blíž.