Kateřina Petrusová

Po dlouhém a náročném dni se usadíte na sedačku v obýváku, zapnete váš oblíbený seriál, do ruky uchopíte telefon a mimoděk otevřete Instagram. Jako první na vás vykoukne zamilovaná fotografie bývalé spolužačky, kterak se blaženě usmívá na svého přítele.

Venku prší. Jemné kapičky deště bubnují o parapet a pomaličku stékají po naleštěném skle, jako horké slzy začínajících či pokračujících studentů, ošizených o svůj drahocený čas a roky na univerzitě. Je podzim a v Edinburgu se zrodil nový den, ponurý a studený, ale nový. Ostrý vítr ohýbá větve v korunách starých, pestrobarevných stromů, jejichž nádherné podzimní listí zdobí jinak šedou oblohu. Přeskočím velkou a patrně hlubokou kaluž na přechodu cestou na kampus, a přes mou snahu mi na bílých nohavicích přistane několik kapek špinavé, dešťové vody.

Středa. 15. května.

Z okna nočního vlaku cestou do Manchesteru, kam se právě chystáme na taneční soutěž, není vidět nic než černočerná tma a já se přistihnu, že už se zase rozepisuji o tanci. Pro dobro všech bych se nejspíš měla začít věnovat něčemu novému, ať se v příštím příspěvku objeví i jiné téma než taneční výbor, soutěže a tréninky.

Je mlhavé páteční odpoledne. Dvě dívky, jedna rusovlasá, druhá zelenooká, vítají příchod nejmilejšího měsíce v roce, listopadu, u kraje cesty univerzitního kampusu se dvěma kufry nacpanými péřovkami a nejrůznějšími sladkostmi. Z jejich dychtivého povídání je vytrhnou zářivá světla červeného Volkswagenu Golf, v mlze připomínající spíše dračí oči. Vysedne dívka třetí, a po marné snaze vměstnat obě zavazadla do již slušně nacpaného kufru maličkého auta, se se smíchem vzdává, aby si jedna z nich vychutnala následující dvě hodiny s deseti kily na klíně navíc. Správně, coby výbor našeho univerzitního tanečního spolku, vyrážíme na výlet do přírody.

Trhnutím vstanu. Hodinové ručičky ukazují 05:24 a já se neubráním povzdechnutí. Za minutu mi totiž zvoní budík.

Na samém začátku loňského školního roku jsem se jeden večer náhodou seznámila s jedním chlapcem z Londýna. Započali jsme spolu řeč o Velké Británii, jejích městech, kultuře, a samosebou i lidu. Jeho zajímalo, jak jeho rodnou zem vnímám já, a mě zase, jak podobné je jeho vyprávění tomu mému, když se mě někdo vyptává, odkud pocházím já. Než jsme se rozloučili a opět se vydali svou vlastní cestou, podíval se na mě a řekl: „jen tak mezi námi, Edinburgh je ten nejtajemnější klenot Spojeného Království.” A měl pravdu.

Dny se pomaličku krátí, obloha mívá k večeru nádech do růžova a nekonečnou noční tmu prosvěcuje snad jen světlo mých desatero svíček. A světýlka. Spoustu světýlek.