Studentská Idylka

Z okna nočního vlaku cestou do Manchesteru, kam se právě chystáme na taneční soutěž, není vidět nic než černočerná tma a já se přistihnu, že už se zase rozepisuji o tanci. Pro dobro všech bych se nejspíš měla začít věnovat něčemu novému, ať se v příštím příspěvku objeví i jiné téma než taneční výbor, soutěže a tréninky.

V posledních měsících si vytvářím moodboards z fotek, které idealizují každodenní život studenta: úhledné zápisky, dlouhé eseje psané u černé kávy v těch nejútulnějších kavárnách, velké pletené svetry, ať je to učení co nejpohodlnější. Ano, všichni kamarádi se mi smějí za to, jak zbytečně bezvýznamné to je, což uznávám, asi se díky tomu víc látky opravdu nenaučím, nicméně je tohle romantizování studentského života nesmírně uklidňující. Vřele doporučuji. Reakce mých kamarádů mě navíc motivují při analýze chování projevujícího se v mluvené či psané řeči, kterou se tento semestr zabýváme v předmětu diskurzivní psychologie. Je to fascinující sledovat, jak lidé popírají vlastní předsudky v těch nejjednodušších větách. A když jsou zrovna proti čemusi zaujatí, popírají to se slovy “ale nechci diskriminovat”. Já sama ukončuji své stížnosti a výlevy s tím, že “vlastně nevím”. Hned to zní přijatelněji, no ne?

Nerada bych všechny ve svém okolí obviňovala z jejich předsudků, i když je to občas k popukání, a tak se raději vracím ke svým moodboards, které jsou vlastně taky plné svého vlastního mínění. Nedávno jsem však z univerzitní knihovny volala mámě, která se při pohledu na všechny ty knihy, kožené sedačky a studenty pracující okolo stolů s jazzovou hudbou hrající v pozadí dojímala, že by si taky přála chodit na tak krásnou univerzitu. A to mi připomnělo, proč všechny ty moodboards vytvářím. Díky nim se totiž dojímám nad tím, jaký je život studenta poetický a rozmanitý, zase já. Mimo všechny ty útulné kavárny chodíme samozřejmě i do těch nejmilejších hospůdek, kterých je tady v Edinburghu na každém rohu spousta, což k tomu všemu taky patří.

Dámy a pánové, náš vlak zanedlouho zastaví ve stanici Manchester Victoria, kde všech šedesát tanečníků vyskočí na perón, nadšení jak ze soutěže, tak z nočního života v novém městě. Příští týden sice musím odevzdat esej z diskurzivní psychologie, ale jestli tak učiním z jednoho z kožených křesílek v naší knihovně, budu se z toho těšit. Máma má totiž pravdu. Mám obrovské štěstí.