Život za kanálem: Rok první

Zdá se mi to skoro až neuvěřitelné, že už mám za sebou svůj první rok na UCL. Poslední trimestr utekl snad ze všech nejrychleji, přesto však určitě stojí za zmínku.

Akademický rok na UCL je specifický tím, že většina závěrečných, tj. postupových zkoušek je soustředěna právě na toto období. Na konci března je již tedy student seznámen s veškerým požadovaným učivem, přednášky končí a je právě na něm, aby využil daný čas co nejefektivněji, prohloubil již nabyté znalosti a formou samostudia se připravil na tuto nejkritičtější a nejdůležitější závěrečnou fázi.

Jeden měsíc neboli třicet dní, právě tolik času jsem měla na organizaci a implementaci celého opakovacího procesu. Nezainteresovanému pozorovateli by se to mohlo jevit jako obrovské množství času – sama jsem si to ještě na začátku dubna trochu naivně myslela. Pokud se ale máte dokonale připravit na osm dvou až tříhodinových náročných písemných zkoušek, které následují v rychlém sledu za sebou, začnete o svém počátečním úsudku velice rychle pochybovat. Připočtu-li k tomu ještě univerzitní politiku ‚Failure is not an option.‘, tedy že na zkoušku má student prakticky jen jeden jediný pokus, jedná se o velice stresující záležitost.

Upřímně, na samotné zkouškové období si moc nevzpomínám – bylo bezpochyby hektické – a to ať už beru v potaz bloudění ulicemi Londýna ve snaze najít budovy, v nichž se zkoušky, velice příhodně všechny mimo vlastní kampus univerzity, konaly, nebo téměř fatální osobní pochybení, kdy jsem zaměnila termíny dvou z nich. O to více jsem si oddychla, když jsem se po měsíci nekonečného čekání dozvěděla jejich výsledky. Ze všech zkoušek, a to i ze všemi obávané statistiky, jsem dle oficiálního univerzitního hodnocení získala FIRST, tj. samé jedničky!

Absolvováním tohoto maratonu však moje působení na UCL a v Londýně pro tento školní rok ještě neskončilo. Ihned po zkouškách jsme s přáteli zahájili tzv. Flat Hunt, tedy honbu za bytem, v němž budeme příští rok bydlet. Poslušně hlásím, že po zhlédnutí téměř dvou desítek z nich, jsme našli ten pravý, a já se tak v září nemusím bát, že nebudu mít střechu nad hlavou.

Velikou radost mi také udělalo zjištění, že jsem se ve vysoké konkurenci kvalifikovala jako Transition Mentor pro nové studenty Natural Sciences v příštím roce. Náplní je pracovat s přidělenou skupinou prváků, pomoci jim adaptovat se na univerzitní prostředí a rozvíjet jejich akademický potenciál.

Další odškrtnutou položkou na pomyslném checklistu cílů pro tento rok byla účast v Global Citizenship Programme: Global Environmental Justice (Justice & Equality) – čtrnáctidenním projektu naplněném přednáškami, tutoriály a workshopy spojujícím studenty napříč obory a ročníky za účelem zkoumat největší globální problémy, kterým lidstvo jako celek čelí, hledat jejich řešení a zároveň rozvíjet nové profesionální a akademické schopnosti jedince a diversifikovat jeho sociální síť. Pro mě osobně byla nejvíce přínosná simulace COP 2017 (Klimatické konference OSN), v níž jsme reprezentovali Republiku Kiribati, jež v případě vzestupu mořské hladiny patří k nejohroženějším na světě.

Za tento rok se můj život od základu změnil, přinesl mnoho nových příležitostí a zážitků, o nichž by se mi bez podpory Nadace The Kellner Family Foundation mohlo jen zdát. Už nyní se těším, co dalšího na mě po letních prázdninách strávených jako Process Development Intern v SOTIO a. s., v biotechnologické společnosti zabývající se vývojem léčiv proti rakovině a autoimunitním onemocněním, v Londýně čeká.