Vzdělání i vzájemné propojení

Pro mnoho lidí je Open Gate jen „ta“ škola, kde se platí drahé školné. Čím se liší od ostatních škol?

Za myšlenkou vybudovat soukromé gymnázium stojí Renáta Kellnerová (vdova po letos tragicky zesnulém nejbohatším Čechovi Petru Kellnerovi, pozn. red.). Ke vzdělávání chtěla od začátku přistupovat jinak, než jak bylo obvyklé před dvaceti lety, kdy o založení gymnázia začali s manželem přemýšlet. Zkušenosti čerpala v zahraničí a jejím hlavním cílem bylo,aby se děti rády učily a rády chodily do školy. Především chtěla dát prostor dětem ze znevýhodněného sociálního prostředí, které jsou často v začarovaném kruhu a neumějí z něj vystoupit, protože rodinné prostředí nemusí být vždycky podporující. Vím, že hodně odborníků tehdy bylo proti, tvrdili, že dávat dohromady dva tak odlišné světy, tedy děti rodičů, kteří platí plné školné, i ty, za něž školné platí rodinná nadace manželů Kellnerových, nebude fungovat a nedopadne to dobře. Odlišnost je také v tom, že součástí areálu školy jsou studentské koleje a děti zde tráví celý týden. Gymnázium Open Gate tedy poskytuje nejen akademické vzdělání, ale působí na děti i v rámci mimoškolních aktivit, v jejich volném čase. Je pro nás rovněž důležité to, jak budou studenti dále pokračovat ve svém dalším vzdělávání. Už od čtvrtého ročníku nabízíme kariérní poradenství a pomáháme jim hledat další uplatnění.

Myšlenka, aby děti rády chodily do školy a rády se učily, zní hezky, i když řada rodičů si možná pomyslí, že je to jen utopie. Jak se to dá zařídit?

To je samozřejmě hlavně na učitelích a škole, která jim k tomu dá podmínky. Aby milovali svoji práci a dělali ji s nadšením. Učitelství je řemeslo jako cokoliv jiného. A když ho děláte s láskou, dílo se daří. Učitel musí být zvídavý a nemůže stavět jen na tom, co se kdysi někde naučil. Musí se na svou třídu každý den dívat úplně novýma očima a hledat, co by se dalo dělat jinak. To je úplně prvotní předpoklad. Pokud chce učitel v dětech vzbudit lásku k učení, musí se i on sám zajímat o svoje učení. Měl by umět ukázat, že ani on sám neví vše, a občas se nebrat zas tak vážně. Často za mnou chodí známí nebo kolegové, jestli bych jim poradila nějakou školu pro jejich dítě. Obvykle chtějí pro své dítě to nejlepší. Jenže jedna škola pro všechny děti neexistuje. Takže je to také věc odpovědnosti rodičů, kteří musejí rozumět svému dítěti, aby se mohli spolupodílet na rozhodnutí, jaký typ školy je pro vzdělávání jejich potomka ten nejlepší.

V jednom rozhovoru jste řekla, že dbáte na dobře sestavený učitelský sbor, protože školu dělají učitelé. Podle čeho si je vybíráte?

Výběr je vždycky postavený na osobním rozhovoru s daným kantorem. Ideálně chceme, aby u nás odučil několik hodin, a ptáme se dětí, jak výuku vnímaly. Když máte učitele, který rád učí a umí si s dětmi vytvořit vztah vzájemné důvěry, pak to funguje, děti jsou v hodině zapojené a baví je to. Naše škola vychází z principů mezinárodní maturity IB, kterou od roku 2009 také studentům nabízíme, a na nich je postavena i výuka. Takže kromě toho, že mají žáci na vyšším gymnáziu výuku v angličtině, jsou rovněž vedeni k tomu, aby uměli vyjadřovat svůj názor, ptát se a naslouchat ostatním. Usilujeme o to, aby se žáci byli schopni podívat na své učení, učili se sebereflexi a chápali, že i negativní zkušenosti vedou k pochopení, učení a zlepšení. Jenže to se nenaučí ze dne na den, to je práce na celých osm let.

Jak jste sama řekla, dáváte příležitost i dětem ze znevýhodněného prostředí. Jaká kritéria pro studium u nich posuzujete?

Hodnotíme nejen studijní potenciál, ale i ten kognitivní (schopnost vnímat, poznávat a učit se, pozn. red.). Někdy se stává, že děti ze sociálně slabších rodin nemají tolik rozvinutou komunikační stránku, neumějí se tak barvitě a bohatě vyjadřovat jako děti z rodin, kde jsou stimulovány a opečovávány. Potřebujeme ale vidět, že mají potenciál toho ryzího IQ. Termín IQ sice nerada používám, ovšem musíme si uvědomit, že nejde o druhý stupeň základní školy. Jedná se o gymnázium, kde jsou požadavky na obsah učiva větší. A my potřebujeme mít jistotu, že u sebe máme dítě, jež toto množství učiva dokáže pojmout. V minulosti, kdy neexistovala jednotná přijímací zkouška, jsme si stanovovali vlastní kritéria testů a zkoušek, měli jsme i zkoušky nanečisto. Teď se musíme řídit z větší části výsledky jednotné přijímací zkoušky. Tam už jde i o naučené znalosti a do této zkoušky jdou děti ze znevýhodněného prostředí s jasnou nevýhodou. Proto jsme začali spolupracovat se školou Populo, která nabízí doučování. Pokud u některého dítěte zjistíme takový potenciál, nabídneme mu ve 4. nebo 5. třídě pomoc s přípravou na jednotnou přijímací zkoušku. Její úspěšné splnění totiž stojí i na znalosti správné strategie vyplňování odpovědí. Někdy nestačí jen znát odpověď, ale umět zapsat i správný postup, čímž může body získat, nebo ztratit. Zhruba 60 procent rozhodování se tedy odvíjí od výsledků jednotných přijímaček, zbylých čtyřicet od našeho testu studijních dovedností a hodnocení pohovoru. Testem zjišťujeme schopnost přemýšlet a učit se, tedy zda kapacita IQ dětí dosahuje takových možností, aby měly dobrý předpoklad školu absolvovat. Pohovorem pak posuzujeme jejich motivaci, jak o sobě přemýšlejí, jak smýšlejí o svých spolužácích, zda umějí pracovat v kolektivu, jak se umějí vyjadřovat.

Stává se, že nějaký žák nakonec přece jen vyučovacímu tempu nestačí a musí školu opustit?

To se samozřejmě může stát. Když jsem v nadaci začínala, říkali mi někteří zástupci organizací,jež se starají o děti ze sociálně slabších rodin, že úspěšnost v tomto „oboru“ je asi jen okolo dvaceti procent. To byl pro mě šok. Z byznysu jsem zvyklá na stoprocentní výsledky.Ale musela jsem se smířit s tím, že tady to těch sto procent nikdy není a nebude. Tyto děti se samozřejmě potýkají se spoustou problematických situací, mají svá traumata, která se ne vždy podaří překonat. A pak se může stát, že ztratí svou vnitřní motivaci. Ani s takovými studenty to nevzdáváme, vždycky děláme všechno pro to, abychom jim pomohli to překonat. Těžko ale můžete zachraňovat někoho, kdo zachráněn být nechce.

Jak jste zvládli distanční výuku?

Covidová situace nás ujistila, že jedině prezenční model výuky je pro nás ten správný. Ve vzdělávání přece nejde jen o to, nalít dětem do hlavy nějaké vědomosti, ale i o jejich sociální schopnosti a vzájemné propojení, což online výukou ani tou kombinovanou nedocílíte. A co naděláte, když se vám dítě z online výuky omluví s tím, že nešel internet nebo nefungovala kamera? Pár dětí jsme tak během distanční výuky bohužel ztratili. Do školy se sice po lockdownu vrátily, ale skluz už nedohnaly a raději preferovaly odchod.

Takže na online výuce jste neshledali nic pozitivního?

Online výuka nám umožnila vypořádat se s nestandardní situací lockdownu. Občas se ozvou hlasy z řad dětí, jestli bychom třeba některé hodiny v pátek mohli dělat online. Jenomže to je únik. Je náročné udržet děti aktivní, když jsou vzdělávány distančně. A jak jsem již řekla, pro nás je důležitý i sociální kontakt. Na druhou stranu se letos našim studentům podařil obrovský úspěch. Pět z nich v mezinárodní maturitě získalo 45 bodů, tedy plný počet. To je historicky nejvíce studentů od roku 2009, odkdy tento program nabízíme. Navíc čtyři z těchto maturantů čerpali stipendium od nadace manželů Kellnerových. Pro dokreslení – celosvětově získalo více než 40 bodů pouze devět procent všech studentů programu International Baccalaureate (respektovaný mezinárodní vzdělávací program, pozn. red.). V Open Gate se to podařilo šestnácti letošním absolventům.

Víceletým gymnáziím je někdy vyčítáno, že po osmi letech, která děti spolu stráví pohromadě, si už mnohdy lezou na nervy. Což se podepíše na atmosféře celého kolektivu. U vás – díky kolejnímu způsobu vzdělávání – toho času pohromadě stráví ještě mnohem víc. Jak bojujete proti „ponorce“?

Příležitostí,jak si od sebe navzájem mohou studenti odpočinout, je v Open Gate mnoho. Třeba angličtinu i další jazyky dělíme do čtyř skupin, kdy jsou žáci promícháni se studenty jiných tříd. Výuka tělocviku probíhá odděleně pro dívky a chlapce. Po vyučování pak studenti pořádají na kolejích diskotéky, divadla a různé další akce, takže jsou spolu děti z různých ročníků. Moc prima je i „buddy program“, kdy si každého nově příchozího primánka vezme pod svá křídla starší spolužák, který je mu průvodcem v novém prostředí. Pomáhá mu zorientovat se ve škole, na kolejích, může mu dávat rady ohledně studia a učitelů. Jednou ročně na konci prázdnin pořádáme přímo v Open Gate setkávání absolventů školy a z těchto akcí je patrné, že vazby, jež mezi studenty vznikají, jsou trvalé a velmi silné.

Vnímám vaše studenty jako velmi motivované a ambiciózní. Řešíte někdy s takovými dětmi i kázeňské přestupky?

Samozřejmě mohou vznikat nějaká nedorozumění nebo konflikty, zejména na úrovni ostrakizace (vyloučení či vypovězení člověka ze skupiny, pozn. red.). Je tedy velice důležité, abychom uměli opečovávat všechny děti, introvertní i extrovertní, sebevědomé i ty, jež si teprve hledají své místo mezi spolužáky. Proto u nás máme skvělý tým lidí, kteří se věnují výchovnému poradenství, takže s dětmi umějí takové situace nejen rozebírat a předcházet jim, ale mají i techniky, jak přimět děti, aby si takové situace vyříkaly, a vyřešily si je tak samy mezi sebou.

Když jste zmínila opečovávání, napadlo mě, že například děti s různými specifickými poruchami učení, jako je třeba dyslexie, tedy porucha čtení, nebo hyperaktivita spojená s poruchou pozornosti známá jako ADHD, mohou při vzdělávání využít asistenta pedagoga. Ten jim se zvládáním výuky pomáhá. Myslíte, že je u nás stejně dobře postaráno i o děti s nadáním? Mají dostatek příležitosti ke svému rozvoji?

Nemohu odpovídat za celou Českou republiku, vidím totiž jen do určitého výseku našeho školství, a navíc mám to privilegium díky spolupráci v projektu Pomáháme školám k úspěchu, že se dostávám převážně jen do motivovaných škol,kde na dětech záleží. Nicméně je pravda, že více než o nadaných dětech se mluví o těch s různými poruchami „dys“. Myslím, žejetoopět na učiteli, jak má třídu přečtenou, jestli ho obtěžují otázky, jestli zohledňuje zájmy jednotlivých dětí ve třídě. Když má tyto věci zvládnuté, bude automaticky pracovat jak s dětmi s „dys“ poruchou, tak i těmi nadanými či velmi motivovanými, protože dokáže látku diferencovat pro potřeby každého jednotlivého dítěte.

Sama jste se na chvíli postavila za katedru. Jaké to bylo, učit?

Mám před tím strašně velký respekt. Raději se postavím před spoustu dospělých než před kopu dětí. Ty vás totiž hned prokouknou. Ale bylo moc fajn vyzkoušet si, co znamená někoho něčemu naučit, umět reagovat na jejich dotazy a potřeby. Ráda bych se k tomu někdy vrátila, nicméně v tuto chvíli to není moje ambice.

Škola, která se snaží, aby do ní její žáci chodili rádi. Ať už jsou z dětských domovů, sociálně slabých rodin, nebo jim školné platí rodiče.
„Vazby mezi studenty jsou trvalé a silné.“
Osmileté gymnázium a základní škola Open Gate v Babicích u Prahy. Instituci založil nedávno zesnulý Petr Kellner s manželkou Renátou.

Foto | MichalTurek, MAFRA, archiv Open Gate
Autor | Silvie Králová