Vinckova árie aneb Kellnerův tenor…

Vinckova árie aneb Kellnerův tenor…

Vinckova árie aneb Kellnerův tenor…
Má na to. Ve všech směrech na to má. Vincenc Ignác Novotný směřuje coby operní pěvec na věhlasná pódia díky nadání, zaujetí a píli. A také díky penězům nadace Kellner Family Foundation. Zapírat nechci, nejsem zvyklý lháti. Berme v případě Vincence Ignáce Novotného doslovně začátek árie ze Smetanova Dalibora; árie pro tenor, vysoký mužský hlas.

Právě tenoru se dvaadvacetiletý student věnuje na prestižní Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. „Tenorové jsou v opeře nedostatkové zboží, takže doufám, že po škole by nemuselo být složité sehnat angažmá,“ říká mladý muž, kterého vážně nejde podezírat, že by blufoval. Ostatně, když přijde na jeviště, nemůže předstírat, že umí. Musí umět. A jelikož je na vídeňské univerzitě v sedmém semestru z osmi, takže do prázdnin by měl získat titul bakaláře umění, dostane na to, že umí, i „papír“.

Novotný ovšem nezastírá ani to, co neumí. „Vlohy ke kutilství jsem po dědovi rozhodně nezdědil,“ směje se v narážce na to, že jeho dědečkem byl již zesnulý populární moderátor hobbypořadů Přemek Podlaha. Receptář na to, jak se stát operním pěvcem, se od dědy Vincenc dozvědět nemohl, ale v genech měl potřebnou dávku exhibicionismu, touhu předvádět se před zraky ostatních, a navíc si od dědy místo toho, jak stlouci z bedýnek od jablek kůlnu, vyslechl užitečné rady o pohybu na jevišti. Proto mohl kariéru začít pěkně „od podlahy“. Proto může nyní psát blog nazvaný Život jako opera. Hlavní dějství tohoto života ho logicky teprve čeká, avšak i líčení těch epizod, které už má za sebou, se poslouchá hezky. Kterým uším by také nelahodil tenor?

Život jako opera? Výborně, posaďme se, ztichněme, na řadě je ouvertura a jak vypravuje mladík:

Hudba mě obklopovala od dětství. Začínal jsem s houslemi, pak mě hrozně nebavilo cvičit. Zato mě bavilo zpívat a nestyděl jsem se před publikem, naplňovalo mě štěstím, když jsem mohl lidi bavit, když se smáli. Různě jsem na pódiu hýbal očima a tak, naučil jsem se s hledištěm pracovat. Navíc se zjistilo, že mi zpívání jde, a začal jsem v Praze studovat gymnázium s hudebním zaměřením.

Vincenc Ignác Novotný


Ouvertura pokračuje stylem buffo, tak se v hudebním názvosloví označuje žertovné pojetí, přičemž hlavní kulisou scény jsou protentokrát dveře: aby se zavřely za jeho operním snem, to si středoškolák Novotný rozhodně nepřeje, přesto si je málem zavře sám. Podle jeho informací mají být otevřené, na vídeňské univerzitě má být rovnou den otevřených dveří, jenže každá informace nemusí být nutně správná – Vincenc bloudí po školních chodbách, k jeho zmatenosti by seděla atonální hudba nemající zdánlivě řád, a když konečně najde dveře, za nimiž se nachází kabinet profesorky, kterou si vyhlédl ke konzultaci, zaklepe na ně a dozví se, že žádný návštěvní den není – Auf Wiedersehen, junge Mann! Tenorista je sotva slyšet, když pípne „děkuji“, dveře zase zavře a strnule stojí za nimi. Pak mu to nedá, ke smělosti ho ponoukne dlouhá cesta vážená ze středočeské obce Ládví, kde s rodiči a sourozenci žije, přece se netrmácel marně. Znovu do dveří vstoupí, představí se, vysvětlí situaci a profesorka svolí, ať předvede, co v něm je.

Na vítězné žestě je ještě brzy, ale někde v pozadí přece začínají nesměle hrát: předzpívání v kabinetu nedopadne špatně, na jeho základě může Vincenc podstoupit přijímací zkoušky. A – žestě zesílit, přidat na triumfálnosti, prosím! – po nich se ocitá mezi deseti přijatými ze sto třiceti uchazečů. Přesto je pořád na fanfáry brzy. „Euforie z přijetí trvala týden. Pak mi začalo vrtat hlavou, kde na to vzít,“ vzpomíná Novotný. A jeho bezradným výrazem vrženým do publika předehra končí. Žádný strach, hned na úvod prvního dějství sledujeme vyřešení problému. „Do desek jsem dal všechny údaje o sobě, přidal pozvánku na absolventský koncert a tlustý svazek poslal nadaci manželů Kellnerových. Následně jsem dostal pozvánku na pohovor,“ líčí hrdina příběhu. Výsledkem pohovoru je, že zpovídaný může balit ke studiu na jedné z nejlepších operních škol světa, umístěnou v těsném sousedství zámku Schönbrunn. Od nadace dostal 180 tisíc na každý ročník studia. Vincenc si nyní představuje, že bude další dva roky pokračovat v rakouské metropoli v magisterském studiu, na které se už peníze nadace nevztahují, a poté by se vrátil do Česka. To je však zatím – stylově řečeno – hudba budoucnosti.

Na pohovoru přišla na Vincence řada v prvním sledu po obědě, což není zcela bezvýznamný detail, jak ukážeme vzápětí. Umělecká licence dovoluje udělat v uváděném dějství skok, nectít na rozdíl od toku života chronologii, předběhnout dobu. A zahrát náznak rekviem. Letos koncem března Vincenc ve svém vídeňském bytě vaří, listuje u toho v mobilu, odtud na něj vyskočí zvěst o tragické smrti Petra Kellnera.

Pan Kellner byl tehdy přítomen dopolední várce pohovorů, takže jsme se minuli. Nikdy jsme se osobně nepotkali, a když jsem se dozvěděl o jeho smrti, s lítostí mi došlo, že už mu nikdy nestihnu poděkovat.

Vincenc Ignác Novotný

Lítost ze smrti podnikatele, díky kterému nadace vznikla a díky čemuž mladík kráčí za snem, se však u Vincence neprolínala s obavou o další osud. „Nezatrnulo mi, protože jsem si byl celkem jistý, že nadace je dál v dobrých rukou, že ji pan Kellner přímo neřídil, takže by vše mělo pokračovat, i když tu není. Nechci, aby to znělo pateticky, ale beru to tak, že tím, co studuji a dělám, nějakým způsobem i já – stejně jako ostatní podpoření studenti – neseme Kellnerův odkaz.“ Ozvěna dědictví Petra Kellnera má zvuk školeného tenoru. V dalším dějství nás obejmou vznešené tóny baroka. Tóny, které se díky Bachovým kantátám či Händelovým oratoriím ze všech nejvíc blíží nebesům a tvoří hudbu, kterou Vincenc miluje. Proto v rámci Classfestu uvedl mimo jiné dva barokní koncerty, ale též objevenou operu Giuseppa Scarlattiho, komické intermezzo pro čtyři zpěváky. Barokní hudbu miluje renesanční člověk, jímž se Vincenc Ignác Novotný zjevně stává. Classfest, studentský festival bez hranic, totiž on a kamarád Jan Kukal založili, jeho epicentrem jsou Petrovice u Sedlčan, kam – jak Vincenc podotýká – přináší hudbu lidem, k nimž by se jinak pravděpodobně nedostala.

Pokud vše klapne, pak by na příštím Classfestu měla mít premiéru komediální činohra proložená písničkami s nádechem jazzu. Napsal ji Vincenc Ignác Novotný, z interpreta se stal autor. Ke všemu hned dvojnásobný, protože premiéře na Classfestu předchází už 9. října premiéra v Chocni – a to písňového cyklu Ženy, pivo, zpěv, k němuž napsal na Vincencovy básně muziku jeho vzor a nyní i kamarád Tomáš Hanzlík, v oboru uznávaný hudebník. „Naprosto zásadní a primární je pro mě pochopitelně dál opera,“ zdůrazňuje student z Vídně, který už má za sebou i účinkování po boku operních hvězd, kupříkladu v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. „Ale tyhle úkroky stranou mě velmi baví,“ dodává s tím, že dokonce začal malovat, byť výsledky jsou bídné.

Člověk, který jej poslouchá, má na jazyku repliku, že půjde- -li to takhle dál, dojde nejspíš časem i na dědečkovo kutilství. A teď pauza na šampaňské a kanapku, další dějství teprve přijdou. Opětovné rozhrnutí opony láká hezkými přísliby, na rozdíl od těch minulých ale budoucí dějství nejdou recenzovat. S minulým a budoucím časem si ovšem jde hrát.

Tím spíš, že student má ve zvyku mluvit sám o sobě ve třetí osobě. „Víte, říkám si, že co udělá současný Vincek, bude se tomu budoucímu určitě líbit,“ prohlásil v únoru 2019, plný nadšení z počátku studia.
V tomto ohledu je nyní „budoucím Vinckem“. Oproti předloňskému předjaří si nechal na tváři narůst vousy a přiznává, že tehdejší emoce z něj vyprchaly, že na Vídeň a studium už hledí střízlivějšíma očima, ač je to pořád podle něj to absolutně nejlepší, co ho mohlo potkat. Jak se tedy „budoucí Vincek“, verze sebe sama z podzimu 2021, dívá na toho minulého? Líbí se mu, co tenkrát činil? Odpověď je stručná a rychlá. V tempu allegro, až presto. Zní: „Ten kluk to udělal správně!“

Autor | Filip Saiver
Foto | Michael Tomeš

 

Vinckova árie aneb Kellnerův tenor…

Další články z médií

Všechny články