V záplavě zpráv

Posledních několik měsíců – tedy vlastně nyní již více než rok – byly všechny hlavní události ve Spojených Státech spjaté s volbou prezidenta (nebo prezidentky). Byly to první volby, které jsem po celou dobu sledoval takto zblízka, během nichž současný prezident dokončil svá dvě volební období, a proto si Američané museli nevyhnutelně vybrat jeho nového nástupce.

Poslední takové volby, během nichž byl do funkce zvolen Barack Obama, jsem v roce 2008 sledoval z Evropy, takže tentokrát bylo neobyčejně zajímavé všechno moci sledovat z vnější perspektivy skrze média (pohled dostupný i komukoli mimo USA) a zároveň mít i vnitřní vhled člověka žijícího v USA. K jedinečnosti všemu přidalo také to, že jsem nyní v New Hampshire, tedy ve státě, který má během voleb výjimečnou roli jako první s primárkami a také jako tzv. „swing state“ – tedy jeden ze států, jejichž obyvatelstvo nemá jasně vyhraněnou podporu pro Demokraty či Republikány, a proto právě takovéto státy v Americkém volebním systému volby rozhodují.

Zdržím se komentářů se svými názory na samotný výsledek, nicméně bych rád zmínil několik svých osobních postřehů: tyto volby byly překvapivé v mnoha ohledech. Ukázaly především velký ideologický rozkol mezi různými společenskými vrstvami, ať už z pohledu genderu, věku, etnika či místa původu (město vs. venkov, sever vs. jih, imigranti vs. rodilí občané). Většina z mých přátel a spolužáků podporovala tajemnici Clintonovou, což se také zdálo být obecným trendem v amerických médiích. Navíc skoro všechny předpovědi dávaly více či méně vyšší šance na zvolení paní Clintonové. Tím pro všechny překvapivější byl pak samotný výsledek voleb, a to bez ohledu na toho, koho volili.

Následující den ve škole i mimo ni vypadal jako to, co si představuji pod slovy „den poté“. Lidé skoro vůbec nemluvili o ničem jiném. Někteří z mých spolužáků během dne jen těžko zastavovali slzy. Všichni se snažili pochopit, co se vlastně stalo a co to znamená. Většina z mých přátel osobně nezná žádné příznivce nyní nově zvoleného prezidenta Trumpa, a tak si na základě vyobrazení v médiích, prezentovaných myšlenek a diskutovaných návrhů představují tyto lidi jako rasisty, xenofoby, a bůhvíco ještě. Přestože se sám mezi tuto skupinu nepočítám, osobně několik Trumpových voličů osobně znám a ve skutečnosti to jsou velmi milí lidé, pro něž jsou důležité národní bezpečnost, fungující infrastruktura, a především jsou pak otrávení zkažeností (pokud ne zkorumpovanosti) současného politického systému v USA, což se týká obou vládnoucích stran.

Bez ohledu na to, zda jsou tyto obavy více či méně důležité než jiné, zdá se, že nečekanost výsledku voleb i přes tendence v populární kultuře zdůrazňuje fakt, že této části populace se poslední dobou nedostávalo tolik pozornosti, kolik se jí nejspíše dostat mělo: poselství Donalda Trumpa pro „mlčící většinu“ zřejmě nakonec dopadlo na úrodnou půdu. Jinými slovy, mnoho lidí se zřejmě cítilo zapomenutých, a tak abychom porozuměli jejich hodnotám a motivacím, domnívám se, že více než cokoli jiného se mezi sebou nyní musíme naučit opět komunikovat, aby nikdo neztrácel pocit možnosti participovat v americké demokracii.

Takový je můj osobní pohled na události posledních dní. Více o mých vlastních zážitcích z druhého ročníku medicíny napíši ve svém příštím, tradičněji pojatém příspěvku.