Učit či neučit

Londýn je skutečně zvláštní město. Poslední tři týdny tu jsem na stáži jako pomocný učitel fyziky a neustále se pozastavuji nad čirou obrovitostí, kterou metropole skýtá. Oproti Edinburghu je vše dvakrát rychlejší a čtyřikrát roztahanější. Přijet sem bylo trochu jako když přesmykač na kole přesmýkne na nižší převod: pedály se sice otáčí rychleji, ale cesta trvá mnohem déle... V průměru tak hodinu a půl, což je obzvláště bolestivých 90 minut, pokud je horko, ve vzduchu je pyl a kolo má fixní převodovku.

No, ale zpět k mé stáži! Kdyby se mě někdo zeptal před pár lety, zda chci učit na střední škole, odpověď by bylo rázné a zvučné ne: „protože chci přece dělat vědu a výzkum“. Poté co jsem ale měl šanci připravit si a odučit pár vlastních hodin, musím přiznat, že výuka má rozhodně i své výhody. Kromě altruistické investice do vzdělání budoucích generací je mou hlavní motivací satisfakce, kterou skýtá vděčnost některých studentů ve chvíli, kdy danou látku pochopí a kdy je v jejich očích vidět takový ten malý Archimedovský heuréka moment.

Fyzika má zásadní problém: učitelů je málo a často je podávána velice sterilním a mechanicky zaměřeným způsobem. Od dob, kdy pracoval sir Isaac Newton v Cavendish Laboratories, ušel obor třemi stoletími pokroku. Myslím si tedy, že při výuce je důležité apelovat a vytvářet reference na koncepty, které nejsou triviální ani vymanufakturovaně složité, ale které vzbuzují údiv a zájem. Na základní škole v hlubinách Nuslí mi fyzika byla poprvé představena jako nauka o světě kolem nás. Myslím, že jsem tehdy měl velké štěstí, protože můj tehdejší učitel se nám nesnažil vštípit do hlavy, proč jsou věci okolo nás takové jaké jsou, ale snažil se v nás vzbudit zájem a apeloval na naši zvědavost.

Během svého času tady jsem nad svými předchozími učiteli přirozeně hodně přemýšlel a přijde mi, že v hodinách jsem vždy měl buď jednoduché věci podávané velice exaktně nebo složité věci podávané příliš abstraktně. Když jsem minulý týden učil hodinu o gravitaci, rozhodl jsem se proto jít lehce proti proudu a do hodiny zahrnout krátký oslí můstek ke konceptům obecné relativity, respektive existence časoprostoru. Koncept to byl velice abstraktní a pro děti okolo 13 let zdánlivě děsivý, ale při jeho popisování jsem neustále apeloval na předchozí znalosti studentů. Chování zakřiveného prostoru jsem přirovnával ke věcem, které studenti v životě potkali. Vytvořil jsem napnutím spandexu na obruč vizualizaci, která jim pomohla si vše graficky představit a odnést si z hodiny skutečnou představu a nejen neurčité vzpomínky z povídání učitele.

Otázkou ale stále zůstává: „učit či neučit?“. Po delším přemýšlení jsem se rozhodl, že pedagogika můj obor být nemůže, tedy ne zatím. Když jsem si během přípravy na již zmiňované hodiny četl o obecné relativitě, kterou bychom měli na univerzitě probírat příští rok, vzbudila se ve mně zkrátka příliš velká vlastní zvědavost. Teoretický výzkum mě velice láká a z nezodpovězených otázek a současných problémů mám stále husí kůži. Myslím si však, že výzkum se nedá dělat navždy a je potřeba vždy uvolňovat prostor mladším generacím. Právě proto si dovedu představit, že bych jednou fyziku učil. Jestli po nějaké době už nebudu mít dostatek energie na to snažit se obor dále posouvat, inspirovat generaci s větším elánem nezní vůbec špatně!