Státi se Mistrem

Vždy jsem obdivoval oddanost pravdě Mistra Jana Husa, mysticismus Mistra Eckharta a šermířské umění Mistra Yody. Pak mi došlo, že tito moudří lidé (nebo, přesněji, humanoidé) mají něco společného. Je tím mistrovský titul. Proto jsem se rozhodl nastoupit na magisterské studium na Cambridgi a jít tak v jejich stopách. Kéž mě provází Síla.

Přechod z bakalářského do magisterského studia je malým krokem pro člověka, avšak velkým skokem pro jeho život. Vše, co bylo čiré, zmatní. Životní styl se zjednoduší, jelikož se náhle vypaří běžné povinnosti a zvyklosti charakteristické pro studijní život, jako přednášky, pravidelné eseje a každotýdenní supervize. Zároveň se však značně zkomplikuje, protože ze všech stran na člověka začne zírat nejistota. Najednou má daleko více zodpovědnosti a musí se o všechno starat sám. Valí se na něj řada informací, které si navíc často protiřečí. Můj supervizor mě před pár týdny popíchl: „Abys měl šanci stát se dobrým filozofem, musíš přečíst několik článků denně.“ Dobrá, řekl jsem si, to není snadné, ale asi ví, o čem mluví. Dnes mi však tentýž supervizor na otázku, co bych si měl v následujícím týdnu přečíst, odpověděl: „Nic. Pouze důkladně popřemýšlej o svých argumentech.“

Často mi schází někdo, na koho se obrátit. Když jsem dříve neporozuměl nějakému problému třeba ve filozofii mysli, stačilo zeptat se kamaráda sedícího v sousední lavici a měl jsem slušnou šanci, že on sám právě včera zrovna tentýž problém řešil a bude mi jej moci vysvětlit či něco poradit. Dnes, když neporozumím něčemu, co se týká mého výzkumu filozofie mysli, a obrátím se na kamaráda, on mi bude ve většině případů schopen poradit s něčím zcela nesouvisejícím, čím se zrovna zabývá. Obvykle se jedná o něco, co souvisí s etikou či politikou.

Vplutí do magisterského studia může člověka nečekaně katapultovat od lavice ke katedře. Když jsem přijal nabídku vyučovat v tomto roce logiku pro studenty prvních ročníků, mávl jsem rukou nad tím, že sám jsem formální logiku již delší dobu netrénoval. Netušil jsem, jak moc mi lovení v paměti dá zabrat. Příchod do třídy. „Dobrý den prváci, já jsem Adam a jsem váš tutor.“ [Ve skutečnosti: Já jsem Adam, jsem jenom o trochu starší než vy a u katedry si připadám jako Beethoven na rockovém koncertě.] „Budu vás vyučovat logiku, ve které se perfektně vyznám.“ [Pokusím se vám vysvětlit tu část logiky, kterou jsem si včera do noci s vyplazeným jazykem studoval z učebnice.] „Dnes začneme s příkladem číslo 3, který byl těžký, a bohužel v něm všichni udělali chybu.“ [Včetně mě, když jsem si to zkoušel vyřešit.] A tak to trvá po zbytek hodiny. Vyučovat je ale zábava a jsem za tuto zkušenost vděčný.

Další výzvou je to, že poprvé v životě si s několika kamarády pronajímáme domek, takže se musíme obejít bez opečovávání uklízeček a kuchařů, kterého se nám hojně dostávala na koleji. Mnoho věcí se ale nezměnilo, což byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl zůstat v Cambridgi. Cambridge stále těší starobylým centrem, loukami v okolí, řekou plnou člunů, sobotním trhem a vánoční výzdobou. Jsem stále ve stejném tenisovém týmu a navštěvuji podobné kulturní akce. Takže žádné vykořenění se nekoná.