Sporty a pokroky v kulinářství

Druhý semestr třeťáku už plyne v plném proudu a já jsem jen vděčný za to, že je jednodušší než minulý semestr. Máme o dost méně laboratoří než minule, a právě tohle se mi opravdu hodí, neboť mám teď dostatek času se hlásit na letní praxe ve výzkumu a na to, abych věnoval více času karate. Je to obrovský oddech moct cvičit, hlavně po lednu, kdy jsem měl velmi špatný zánět dolních dýchacích cest a musel jsem dobrou polovinu měsíce zůstat doma, neboť mi bolest v plicích bránila se zapojovat do jakýchkoliv sportovních aktivit. Ihned po uzdravení jsem si naložil 4 tréninky karate týdně a k tomu ještě posilovnu téměř každý den, a vlastně až dosud jsem neměl ani rýmu. Sportovní aktivity mně dokonce i pomáhají při zvládání stresu z přihlášek, úloh, a i z neustávajícího mohutného proudu deadlinů; navíc si snad i díky nim dokážu vést lepší rozvrh.

Abych měl pořádnou motivaci cvičit, přihlásil jsem se ke konci ledna na týmovou atletickou soutěž Superteams, každoročně vedenou naší univerzitou. Měl jsem však jen tři týdny na přípravu a po dlouhém marodění a téměř půl roce zahálení to šlo ztuha. I jen rychlá chůze do schodů mi dělala problémy a doposud s úsměvem vzpomínám na své první dva kilometry na veslovacím stroji, kdy jsem musel s těžkým funěním odpočívat po každých 500 metrech. Teď opravdu vidím rozdíl, když už nejen, že dám 2 km v kuse, ale na nejtěžší obtížnost už je uvesluji za relativně slušných 7:30. Při přípravě na Superteams jsem začal navštěvovat posilovnu téměř na dvě hodiny denně. Sice se mi běhalo na zaspané přednášky mnohem lépe, času mi to ale ubralo docela dost a měl jsem nepřetržitý a zcela nesnesitelný hlad (samozřejmě jsem si dopřával jídla). Proto mě opravdu vyděsilo, když jsem 2 týdny před Britskými univerzitními šampionáty z karate zjistil, že vážím o dvě kila více, než je limit pro mou váhovou kategorii pro kumite (70kg). Snad poprvé v životě jsem byl nucen držet dietu, a po tom, co jsem poslední dva dny před vážením téměř hladověl, jsem se do kategorie jen tak tak vešel. Už nikdy více!

Teď, když už konečně nemusím hlídat svou váhu, jsem se vrhl na své dlouhodobé kulinářské projekty a tentokrát jsem konečně udělal velký pokrok ve výrobě domácího kváskového chleba. Když jsem před téměř půl rokem s chlebem začal, tak tvarově a texturově matně připomínal něco, co by po dlouhé zácpě vyprodukoval skot napájený středně silným projímadlem. Bochníky, které posledních několik týdnů vytahuji z pece, už jsou téměř podle mých představ. Se štěstím před koncem čtvrťáku zvládnu zdokonalit svůj um na poloprofesionální úroveň. Tajemstvím za povedeným chlebem je syrovátka, kterou jsem zcela nahradil vodu při tvorbě těsta. Kde bych našel syrovátku v barbarském Glasgow? Sám jsem si ji vyrobil. Původně jsem chtěl vyzkoušet dělat si vlastní tvaroh. Zbylou syrovátku jsem však nechtěl vyhodit, a proto jsem ji zkusil dát do těsta na chleba. Lactobacillus v mém kvásku si na ni evidentně pochutnal a těsto kynulo jak divé, nabylo i správné chuti. Textura se také konečně vydařila a jako odměnu jsem za ušetřený peníz z výroby chleba koupil formu, která mi pečení značně usnadnila. Občas se ale i teď přistihnu, jak sním o pořádném krajíci Šumavy s tučnou vrstvou švestkových povidel.

Sporty a pokroky v kulinářství