Síla myšlenky

První, na kterou jsem teď narazil, byla přednáška od Jacoba Barnetta zvaná Forget What You Know (Zapomeň všechno, co víš), která je dostupná například na youtube https://www.youtube.com/watch?v=Uq-FOOQ1TpE. Jacob zde tvrdí, že klíčem k úspěchu není vlastní studium, ale přístup k řešení problému z vlastní perspektivy a kreativním způsobem. Všechno je relativní, ale moje představa odpočinku rozhodně nezahrnuje, že bych vzápětí zjistil zbytečnost vynaloženého úsilí. Jacob mi ale efektivně zasel brouka do hlavy, a přesto, že šlo o názor poněkud kontroverzní, bylo potřeba se s ním vyrovnat - tedy buď ho odmítnout, anebo přijmout.

K tomu je potřeba se nejdřív zamyslet. Jacob vypráví svoji teorii na základě příběhů Isaaca Newtona a Alberta Einsteina. V obou případech byli tito vědci nuceni opustit prošlapanou pěšinku školního vzdělávání a bádat na vlastní pěst. Podobně i my, budeme jednou nuceni skončit studium na škole či univerzitě a použít získané znalosti k posunutí naší civilizace o krůček dál a ke vzdělávání dalších generací (a pouze doufat, že naši studenti budou o předávaných poznatcích přemýšlet, namísto slepého přijímání).

Přes všechno, co jsem právě vyslovil ohledně kritického myšlení a innovativního přístupu, není potřeba propadat v zoufalství, pokud si zrovna nepřipadáte jako Albert Einstein. Jednu věc totiž Jacob úplně nezmínil - konkrétně, že dnešní civilizace funguje jako jeden velký tým a pro jeho plynulé fungování je potřeba podle Belbinovy teorie přítomnost několika různých rolí. Jak Newton, tak Einstein jsou podle Belbina chrliči - kreativní lidé, kteří přichází s neobyvklými nápady. Dobrá zpráva je, že od prvotní myšlenky k dokončení projektu je dlouhá cesta, a tudíž i lidé s jinými schopnostmi dostanou šanci uplatnit se. Je tu ale i zpráva špatná, a to, že ve většině případů se nakonec proslaví jenom chrliči.

Nicméně, Jacobovi se zde podařilo poukázat na jednu důležitou věc - že je mnohem snažší vědění přijímat než ho vytvářet, a tudíž máme tendenci se vzdělávat tak dlouho, jak jen to jde. Tady se dostáváme k jádru problému - neboť učení je efektivní, pouze pokud obsahuje (1) pasivní část - kdy se člověk učí od ostatních, ale zároveň i (2) aktivní část - kdy namáhá vlastní mozkové závity. Pro představu uvedu příklad z matematického prostředí, ale domnívám se, že myšlenku lze zobecnit pro většinu studijních oborů a zaměření. Pokud by chyběla pasivní část a člověk by měl vymyslet všechnu matematiku sám, většina z nás by se pravděpodobně nedostala přes zlomky. V případě, že naopak chybí aktivní část, student jen zřídka vyřeší obměnené příklady, o vlastním výzkumu a potenciální možnosti proslavit se už vůbec nemluvě.

Defacto se snažím říct, že bychom měli více kombinovat dvě výše zmíněné fáze učení - ať už jsou to cvičení před příští hodinou matematiky, přemýšlení o filozofii při čekání na autobus nebo použití fyzikálních zákonů v reálném životě. Naše životní vyhlídky jsou naproti tomu jedna dlouhá fáze vzdělávání (s malým podílem praxe) a jedna dlouhá fáze praxe (s malým podílem vzdělávání). Jsem toho názoru, že (západní) anglo-americký vzdělávací systém v tomto smyslu aktivně vede studenty k vytváření vlastních názorů, což přináší výsledky především v humanitních oborech. Na druhou stranu náš (východo) evropský klade důraz na obsáhlé znalosti a porozumění v přírodních vědách. Teď jde o to, z každého vybrat to lepší.

Abych to shrnul, studium má určitě smysl, protože nám dává možnost navázat na výsledky našich předchůdců, ale je nutné o jejich poznatcích přemýšlet, zpochybňovat, vylepšovat a aplikovat (nad rámec, který škola vyžaduje). A kdo ví, možná pak někdo z nás bude příští Albert Einstein.