Sebepoznání v průběhu zkoušek a jak jsem zjistila, že neprokrastinuji

Co se týče učení jsem na sebe totiž dost přísná. V průběhu zkoušek jsem také objevila kouzlo myšlenkových map, které jsem doposud neměla v oblibě, ale teď už vím, že je v následujícím podzimním semestru použiji znovu a tentokrát i správně. Tony Buzan byl výchovný poradce a psycholog, který nejen metodu myšlenkových map zpopularizoval, ale také vysvětlil, jak na ni správně jít, a pokud jste doposud na kouzlo myšlenkových map nepřišli, doporučuji zabrousit do jeho literatury, nebo si vyhledat jakýkoliv rozhovor s ním, protože mně myšlenkové mapy změnily studentský život. A to doslova. Pro ty, kteří si myslí, že tato metoda je časově příliš náročná, existuje i online forma iMindMap, kterou založil sám Tony Buzan. Vážně to funguje! Sama jsem při zkouškách byla překvapená, že mi do hlavy naskakovaly ty stejné asociace, které jsem si na myšlenkovou mapu zaznamenala, a přitom jsem se nemusela všechno učit nazpaměť konstantním opakováním.

Nejen myšlenkové mapy mi usnadnily cestu napříč zkouškami, ale také vnitřní motivace, která mi (většinou) nedovolovala prokrastinovat. Zpozorovala jsem, že spousta studentů je motivována především externími faktory, jako jsou známky nebo diplomy, a ne samotným vzděláváním se. Není se čemu divit, protože celá instituce vzdělávání je přesně na tomto postavená, a to už od samého dětství. Jako důsledek pak používáme strach ze „selhání” jako hlavní motivaci a prokrastinační pud nás snadněji pokoří. Netvrdím, že jsem celé zkouškové seděla nepřetržitě u učebnic. Jediným rozdílem bylo, že jsem prokrastinovala vědomě a kontrolovatelně. Naučila jsem se totiž, že odkládání nemusí vždy znamenat prokrastinaci, a tak jsem se necítila provinile, jako bylo dříve zvykem. Pokud v pondělí dostaneme úkol na pátek a záměrně se rozhodneme, že ho uděláme ve čtvrtek večer, není to prokrastinace. Jakmile ale přijde čtvrtek večer a namísto toho, abychom si sedli a úkol udělali, přijde čas na generální úklid a pečení bábovky k snídani (což si umíme nějakým způsobem morálně odůvodnit - nedělám úkol, ale přece jen dělám něco produktivního a užitečného), tak prokrastinujeme. Uvědomit si tenhle fakt pro mě bylo klíčové v tom, že jsem nebyla v konstantním stresu a panice, že nemám něco hotového, ale přesto jsem se stihla kouknout na film, projít se nebo zajít na oběd s kamarádkou. Věděla jsem, že neprokrastinuji a že mým záměrem je udělat práci, která by mě normálně nepřetržitě strašila, v ten moment, na který jsem si ji naplánovala. A tak jsem řekla konec prokrastinaci, ale přece jen jsem pár nezáměrných a neplánovaných generálních úklidů stihla. Semestr je za mnou a já si z něho odnesla nespočet zajímavých informací a inspirace.

A co plánuji na prázdniny? Odpočinek, výlety, práci, četbu a hlavně - detox od sociálních sítí, ke kterému mě inspirovaly přednášky sociální psychologie. Je těžké si to přiznat, ale právě proto, že se to stalo normou, je nám přirozené být neustále “uvázaný” ke svým elektronickým kamarádům. Stojíme na zastávce - zkontrolujeme Instagram. Přestávka ve škole - zkontrolujeme Facebook. Sedíme v restauraci - zkontrolujeme Twitter. Pomocí sociálních sítí si vytváříme „druhé já” a jakmile nejsou dostupné, cítíme se, že nám něco chybí. Stejný pocit máme, když chvíli nezkontrolujeme, co se děje v naší sociální bublině, kterou si díky sociálním sítím utváříme. Jsme zvyklí být neustále dostupní a ostatní to od nás očekávají. Na sociálních sítích hledáme validace od ostatních a reflektujeme do nich emoce, jakoby náš telefon byl člověk. Všichni to určitě známe. Ve skutečnosti se možná lidé více smějí do obrazovek než na lidi, které reálně potkávají. Začalo být normálním vše, co děláme, sdílet a vypadá to, jako bychom si své každodenní aktivity neužívali kvůli nám samotným, ale s cílem ukázat to světu. Tak jsem si řekla, že by bylo fajn se na chvíli od tohoto „uvázání” oprostit a využít čas smysluplněji. Mým cílem je uvědomit si, kolik času reálně na sociálních sítích trávím, a zamyslet se nad tím, jak jinak tento čas můžu využít a zdali není lepší se soustředit na to, co se reálně děje okolo mě, a ne na to, co lidé sdílí. Doufám, že výsledkem bude, že sociální sítě budu používat více rozvážně a účelně. Musím říct, že se na tento svůj experiment těším už teď.

Vzhledem k tomu, že mám za sebou první rok na vysoké škole, ráda bych posledních pár řádků věnovala zhodnocení a reflexi. Jak už jsem ve svém předešlém příspěvku zmiňovala, má škola je multikulturní a tohoto různorodého prostředí si začínám více a více vážit. Každý student může do hodiny přispět svými reálnými zkušenostmi ze své rodné země, a tak získávám přehled o dění po celém světě dá se říci „přímo z první ruky”. Zároveň se dozvídám nespočet zajímavostí o kulturách přímou komunikací se studenty a profesory, což mi dává možnost nahlédnout do „zákulisí” kultur a pochopit hned několik perspektiv na jedno téma. Jako jedno velké plus studia psychologie, a celkově vysoké školy, vnímám sebepoznání, což si myslím je z  tohoto příspěvku více než evidentní. Ale o tom zase někdy příště. 

Doufám, že se vám můj další střípek vysokoškolského života líbil, ale hlavně, že vás inspiroval. Třeba jste také přišli na to, že neprokrastinujete, nebo jste na myšlenkové mapy doposud také koukali spíše s odporem. Já si jdu plánovat prázdniny a těším se, až Vám budu referovat o svém studiu i příští akademický rok.