První raport ze země oddělených kohoutků

Počátky studia na slavné univerzitě v jihovýchodní části Hrdého Albionu doprovází notná dávka opojení i notná dávka šoku. „Mnohokrát si budete říkat, že něco je špatně, že při pohovoru museli udělat chybu. V takovém případě nechť vás utěšuje vědomí, že podobné myšlenky tu má čas od času každý,“ bylo nám řečeno při jednom z uvítacích projevů.

Když si člověk uvědomí, že je skutečně na Cambridge, má chvílemi sklony vznášet se nad zemí. Nicméně krupobití vjemů ho vzápětí přišpendlí k zemi.

Jízdní kolo jsem zakoupil už druhý den po příjezdu, protože, jak známo, studentský život na Cambridge je poháněn pedály a ovládán řídítky. Do centra města nemají díkybohu přístup auta, takže starobylé uličky se hemží pěšáky, mezi nimiž se prosmekávají jejich rychlejší druhové na bicyklech. Od nás z koleje to mám na kole pět minut jak k filozofické fakultě, tak k supermarketu Sainsbury’s. Bydlím na Churchillově koleji, založené v šedesátých letech samotným Sirem Winstonem. Doba jí vtiskla nezaměnitelně moderní vzezření v podobě brutalistní architektury a rozesetých skulptur od slavných anglických sochařů. Ačkoli kolej působí občas trochu pošmourně, v podzimních barvách a při západu slunce rozkvétá do mimořádně krásného místa. Ještě štěstí, že Cambridge prý patří k nejslunnějším místům v Anglii.

Studium filozofie, nebo také „moral science“ řečeno místní hantýrkou, je na Cambridge jedna báseň. Mladý idealista mého typu si užívá vědomí, že denně kráčí přes místa, na kterých své mozkové závity přehřívali filozofové z nejslavnějších. Fakulta filozofie je zvláštní budova plná tajuplných zákoutí, ve kterých se vedou hluboké debaty, a do ticha ponořené knihovny, kterou zdobí varovné nápisy „No language games!“ (Language game čili jazyková hra je slavný filozofický pojem Ludwiga Wittgensteina, možná největšího filozofa dvacátého století, který působil na Cambridge.)

Náš nejlepší profesor vyučuje logiku. Jeho hodiny jsou pozoruhodné už jen tím, že při nich téměř vždy všemu porozumím, ale zároveň je snad v každé jeho větě schován jakýsi kulturní odkaz či intelektuální vtípek, který člověku leckdy dojde až s několikadenním zpožděním. Ovšem abych byl spravedlivý, velká většina našich přednášejících je zajímavá a mnoho z nich se též vyskytuje na našich seznamech povinné literatury po boku Descarta a Platóna. Možná proto se jim většinou daří čelit přílivu otázek a připomínek, kterými je při přednáškách zahrnují moji spolustudenti. Ano, není překvapením, že lidé studující na Cambridge jsou celkem bedny. Intelektuální konverzace tu nahrazuje řeči o počasí a o filozofii se tlachá i u piva. Kde jinde než v Cambridgi by se taky mohlo stát, aby holka přišla na párty převlečená za existenční kvantifikátor? (to je jeden z operátorů používaných v predikátové logice)

Český spisovatel Adolf Hoffmeister, který přijel do Cambridge studovat před takřka stoletím, tehdy o svém zážitku napsal: „Zde se tráví studentská léta asi v těchto třech místech: a) na sportovním hřišti, to především, b) na řece Cam, v dívčím objetí na sametovém polštáři v lodi pohodlné jako pohovka, a konečně c) v kostele.“ Jak mnoho se toho od té doby změnilo?

Ačkoli důraz na tradice je tu stále značný a Angličani si jak známo velmi potrpí na svou „náboženskou identitu“, jen těžko lze tvrdit, že tu lidé skutečně chodí do kostela. Churchillova kolej, nejmladší z cambridgeských kolejí, je také jedinou, která již nemá ve svém centru kapli. Byla totiž původně zamýšlena jako vědecká instituce a vědci samozřejmě v Boha nevěří, protože si dokážou jeho neexistenci odvodit ze svých vzorečků. Řeka Cam, kterou Hoffmeister tolikrát zmiňoval a která protéká centrem města, je stále stejně romantická a obklopená zelení jako za jeho časů. Nicméně protože přes den je obvykle zalidněna asijskými turisty, studenti se na ní příliš nezdržují a raději se roztrušují po četných cambridgeských parcích. Z těch stojí za zmínku například obří zelená plocha zvaná Parker’s Piece, kam se chodí na piknik a kde se vždy vyskytuje plno sportovců i pouličních artistů. Hoffmeisterův první bod zůstává asi nejvěrnější dnešní skutečnosti, protože sport bezpochyby ke cambridgeské kultuře stále patří a utkání mezi kolejemi se prožívají stejně jako celouniverzitní utkání proti Oxfordu. Oproti tomu je třeba podotknout, že velké procento mých spolužáků studujících filozofii nikdy sémantiku slova „sport“ pořádně nerozluštilo. Já sám jsem vzal za vděk klasickými raketovými sporty, které mohu pěstovat přímo u nás na koleji.

Užívám si inspirujícího prostředí i vesměs přátelské atmosféry. Kdyby nebylo těch oddělených kohoutků, neměl bych si nač stěžovat.