Poslední zima mého bakalářského studia

 Asi před třemi týdny jsem konečně dopsal bakalářskou práci. Byla to zatím nejepičtější literární slátanina mé dosavadní tvorby, v rozsahu téměř 30 stran krásného žargonu rostlinné vědy. Třítýdenní proces psaní bych mohl nazvat příjemným, tedy až na ty tři dny, kdy jsem musel bakalářku psát přes noc až do rána, a to jen, abych stihl deadline, často naprosto dobrovolně vystavený. Přiučil jsem se však v dlouhých ranních hodinách slastem epické hudby, která mě držela při bdělosti lépe než jakákoliv káva. Se zajímavou částí čtvrťáku teď (snad) úspěšně za sebou a žádnou laboratorní prací v nejbližší budoucnosti před sebou se teď konečně budu moci soustředit na úmorné psaní přihlášek na magisterské či doktorandské studium, a především také na samotné studium doma, abych snad ještě doklepal ten titul. Jeden z kurzů, který jsem si na tento semestr vybral, je biotechnologie. Zatím mě z celých čtyřech let studia na této univerzitě baví ze všech předmětů nejvíc. Přednášky se točí kolem velmi zajímavých témat jako je optogenetika (zapínání genů světlem), DNA Origami (generování libovolných mikroskopických tvarů s pomocí pouhého DNA), bioremediace a upravování metabolismu rostlin. Musím říct, že téměř jakékoli z těchto témat bych velice rád zkoumal i nadále v budoucím akademickém studiu. Jediné, co tedy zbývá, je napsat úspěšnou přihlášku – brnkačka…

  I přes stresující univerzitní život se snažím chodit na 5 tréninků karate týdně a zároveň alespoň krapítek cvičit na flétnu pro Kelvin Ensemble. I když je to zatím pořád zábava, pomalu mi po prvním semestru začíná docházet síla. Je to téměř jako kdybych dělal dvě práce na poloviční úvazek (a časově to tak skoro i vychází) nehledě na to, že neustálé pracování s ostatními lidmi mě občas i začíná tiše štvát. Proto se docela těším na příští rok, kdy nebudu muset vykonávat ani funkci kapitána Karate klubu, ani pokladníka Kelvin Ensemble. Přes všechno tohle však rozhodně nechybí výkony, na které bych mohl být hrdý v Karate klubu i v Kelvinovi. V klubu se posledního půlroku značně zlepšila atmosféra, účast na trénincích, úroveň lidí  i naše úspěchy na soutěžích. Na nedělních trénincích máme dokonce i profesionální trenérku, díky které teď nemusím trávit dvě hodiny každý nedělní večer tvořením plánu na příští ráno. Na britských univerzitních šampionátech jsme si letos vedli velmi dobře, dokonce jsem vlastnoručně konečně prolomil prokletí chlapů v klubu a konečně jsem dosáhl stříbra v kategorii kata (posledních 5 let měli medaile jen holky). Kelvin Ensemble se daří dál jako vždy, snad jen akce jsou zábavnější díky skvělé předsedkyni. Tento rok jsem i přišel na skvělý způsob, jak donutit lidi, aby platili členské příspěvky – veřejné stěry a pomluvy. Po tom, co se odehrálo minulý semestr, byly platby tento semestr včasné jako nikdy před tím.

 Pořád vařím a snad se někdy dostanu i k pečení, jenže mimo chleba mi docela chybí motivace se do něčeho pouštět. Zatím jsem vyrobil kombuču, plánuji za týden (až dorazí objednané pivovarnické náčiní) začít vařit IPA a pomalu začínám objevovat krásy a taje pomalého hrnce („slow cooker“). Navíc se těším, až konečně dokončím práci na blogu, abych ho konečně mohl spustit. Zatím mi ale brání jak prokrastinace, tak učení.