Není kolej jako kolej

Jednou z prvních asociací, která se většině lidí k Univerzitě v Cambridge vybaví, jsou koleje, na něž se tato univerzita dělí. Trinity, St. John’s, King’s, Queen’s, Jesus. To jsou všeobecně známé pojmy. Tím však podle mé zkušenosti v obecném povědomí zůstávají. Pouhými pojmy, které si Čech vágně přirovná ke kolejím Strahovským či Holešovickým, případně je považuje za další zastaralý následek tisícileté historie univerzity. A není se čemu divit. Tahle instituce je jich plná. V tomto případě však nemůžu souhlasit. Koleje se mi při pohledu zpět na rok a půl mého dosavadního studia jeví jako geniální a stále moderní řešení zdánlivě neřešitelného problému, s nímž se potýká snad každá vysoká škola. Kdekoli na světě.

Když jsem v úvodu napsal, že se univerzita na koleje dělí, nebylo toto pojmenování zcela přesné. Koleje existují paralelně a na mateřské instituci víceméně nezávisle. Mají oddělený rozpočet (část školného každého studenta připadá univerzitě, část koleji) a i jejich úkoly jsou zcela odlišné. Zatímco univerzita a její fakulty se mohou soustředit na akademickou stránku vzdělávání, koleje zajišťují vše ostatní. Od přijímání nových studentů, přes jejich ubytování a stravování, až po podporu studenta při zvládání náročného kurikula.

Takto jasné oddělení dvou základních pilířů studia na vysoké škole zajišťuje, aby ani jeden z nich nebyl opomíjen. Osnovy jsou detailně promyšlené, protože se jejich tvůrci nemusí starat o studentovo pohodlí, a ubytování není zchátralé, protože kolej nemusí stavět nové přednáškové místnosti. Jistě to jde zvládnout i jinak, ale administrativní výhoda systému je nezvratná.

Výhoda administrativní je při informovaném pohledu zvenčí očekávatelná. Co však možná překvapí, je významný pozitivní dopad rozdělení úloh na studentův blahobyt ze sociálního hlediska. Současné nastavení školství má obvykle za následek to, že se student cítí vůči vzdělávací instituci v opozici. Bez ohledu na to, jak dobře to s ním myslí. Konflikt se přechodem ze střední školy na vysokou prudkým nárůstem počtu spolužáků a obvykle poněkud méně osobním stylem výuky ještě prohlubuje. Následkem může být pocit osamělosti i vážnější psychické problémy. To platí pro univerzity s tak vysokými nároky jako je právě Cambridge dvojnásob.

Kolejní systém řeší alespoň část tohoto problému. Kolej, s níž je student dennodenně v kontaktu, funguje jako bezpečný přístav, domov daleko od domova, jehož jediným zájmem je studentovo pohodlí. V nechtěném, avšak nevyhnutelném sporu mezi ním a obrovskou tisíciletou institucí se mu tak z psychického hlediska dostává tolik důležité podpory a zastání.

Kolej však nefunguje pouze jako náhradní domov, ale i náhradní rodina. Sociální vazby zkrátka mnohem snadněji vznikají na párty v kolejním baru nebo při společném vaření než na přednášce, na níž si drtivou většinu mozkové kapacity uzurpuje zpracování jejího obsahu. Vzhledem k tomu, že koleje nejsou rozděleny dle předmětů, je okruh lidí, s nimiž se student setkává, mnohem rozmanitější než na většině ostatních univerzit a vzniká prostor pro velmi zajímavé rozhovory napříč obory.

S přihlédnutím k vylíčenému významu, jaký kolej v životě studenta má, je přirozené, že se příslušnost ke koleji stává v univerzitní komunitě součástí jeho identity. Vzniká rivalita, která jde ruku v ruce se stereotypizací. St. John’s je plná zlaté mládeže, Downing vychovává nejlepší právníky, studenti Trinity jsou nejpracovitější. A na King’s jsou samí komunisti. Zjednodušení, trestuhodné zobecnění. Jistě. Je však pozoruhodné, jak tyto stereotypy celkovou náladu na jednotlivých kolejích poměrně dobře vystihují. Je to proto, že student podává přihlášku na konkrétní kolej, často po důkladném zvážení a pečlivém shromáždění všech dostupných informací, mezi něž často stereotypy patří. Naštěstí to však zdaleka není případ všech uchazečů, což spolu s možností menších kolejí přijmout neúspěšné kandidáty přeplněných kolejí známějších zajišťuje patřičnou rozmanitost.

Nabízí se otázka, proč tak funkční systém nepřebrali i další školy. I přes všechny jeho výhody, má totiž zásadní potíž. Vyžaduje neuvěřitelné množství akademiků i zaměstnanců administrativy. Bez toho, aby každá kolej dokázala všem svým studentům zajistit při studiu maximální podporu, zcela ztrácí svůj význam a objevuje se jeho hlavní slabina: potenciální nerovnost mezi studenty. A to si může dovolit skutečně jen hrstka prestižních světových univerzit. Mezi nimi však vzniká další překážka. Koleje jsou neodmyslitelně propojené se značkou Oxbridge a marketing světových top vysokých škol by převzetí tak výrazného prvku dokázal jen těžko odůvodnit. Domnívám se proto, že systém kolejí zůstane i nadále lákadlem dvou nejznámějších britských univerzit. Jeho výhody však podle mého mohou být inspirací i pro instituce mnohem menšího rozsahu. Důraz na podporu a pohodlí každého studenta je hodnota, na níž by třeba právě český systém, notoricky známý čistkami po prvním ročníku, rozhodně měl dbát více.