Měsíc na osmé rovnoběžce severní šířky

Se zbytkem výpravy, spolužáky z Anglo-American University, jsme bydleli asi 30 minut od zmíněné školy ve městečku Ubud. Celý projekt byl pod záštitou neziskové organizace Green Lion, která se specializuje mimo jiné právě na výuku v rozvojových zemích třetího světa.

Každé ráno jsme po snídani vyrazili do přípravného centra Green Lion mezi rýžovými poli, kde jsme se od 9 do 12 hodin připravovali na odpolední výuku malých „živlů“ plných energie a entusiasmu, která měla trvat dvě a půl hodiny. Hodiny musely být energické, zábavné (přičemž jsme si museli zachovat respekt), interaktivní a plné repetice, písniček, pracovních listů, soutěží, rekvizit, pozitivní nálady a hlavně naší trpělivosti. A právě zde započaly naše neuvěřitelné zážitky, protože jsme to byli my, kdo začínali výuku angličtiny v této škole. Problémem tudíž byla právě angličtina, protože měla být dorozumívacím jazykem. Takže naše hodiny výuky byly plné gest, řečí těla a obrázků. Zkušenost neuvěřitelná!

Po přípravě na vyučování jsme rychle zašli na oběd, následně pod sprchu a obléci do sargonu (dlouhý šátek, který se nosí kolem pasu a sahá až po kotníky) a do triček s krátkými rukávy. Upocení jsme se dostavili k přistaveným autům, která nás odvezla do školy. Ve škole jsme byli rozděleni do čtyř skupin po dvojicích. Já jsem učila ve 4. třídě se svojí spolužačkou Kristýnou. Každý následující den jsme byli před školou při našem příjezdu vítáni jekotem našich jmen, což bylo naprosto odzbrojující a velice milé. Naše 4. třída měla 15 dětí. Byla to poměrně klidná, avšak pozitivní a veselá třída, kde úsměvy od ucha k uchu nechyběly ani vteřinu. Nejoblíbenější aktivitou našich dětí byla pantomima, kdy jsme s Kristýnou předváděly různé aktivity a zvířátka, která děti musely uhodnout. Moje umělecké vlohy, co se týkalo kreslení na tabuli, sklidily velké záchvaty smíchu – každý kreslí opice asi trošku jinak. Děti plné dychtivosti každý den hltaly slovíčka a písničky, které jsme je učily. O přestávkách jsme pak po chodbách slýchávaly, jak si děti naše písničky pobroukávají.

  
 
Bohužel 14 dní uteklo jako voda a my se museli rozloučit. Když jsme s Kristýnou den před naším odjezdem oznámily dětem, že zítra máme poslední hodinu, vždy usměvavé tváře zmizely… Poslední hodinu jsme si užily ve velkém: soutěže, písničky, pantomima. Jako dárek od nás dostaly plakáty se slovíčky, které se od nás naučily, a s Kristýnou jsme jim i vytiskly mapu světa s obrázkem Prahy. Na oplátku jsme byly zahrnuty květinami, které nám nasbíraly před hodinou a překvapily nás krásným obrázkem na tabuli. Když hodina skončila, sešly se všechny třídy, abychom se rozloučili společně formou her a doneseného občerstvení. Avšak najednou Vera, holčička z naší třídy, začala usedavě plakat. V domnění, že ji uklidním, jsem si k ní sedla. Ale výsledek byl přesně opačný, neudržela jsem slzy a plakala jsem s ní, bohužel to způsobilo řetězovou reakci a za chvíli plakaly i ostatní holčičky. I kluci pookřáli a měli na krajíčku… Opouštět je bylo velmi srdcervoucí, atmosféru navíc podtrhl déšť, který se při našem loučení spustil z nebe.

Nicméně učení rozhodně nebylo jednostranné, naučili jsme se od nich mnohé, ne jenom jak učit, ale také jak si vážit maličkostí. Každý den nás ohromovaly úsměvy a dobrou náladou, což nám dodávalo energii a nadšení učit. Mimo program jsme se seznámili i s tamní kulturou. Silně věřící hinduisté, chrámy a úsměvy všude okolo nás. Vstřícnost místních obyvatel nás ohromovala! Když jsme se zeptali na cestu, každý se nám snažil pomoci. Když nevěděli kudy nás nasměrovat, zeptali se jednoduše někoho dalšího, i telefon nám půjčili, když jsme nemohli najít hotel apod. Tohle si myslím, že bych chtěla předat dál, protože zrovna otevřenost a vstřícnost u nás není populární, jsme spíše individualisté. Tak zkuste občas zvednout hlavu od telefonu v metru a rozhlédněte se, jestli si například nepotřebuje někdo sednout víc než vy. A když vystupujete nebo nastupujete, nesnažte se být vždycky první, když pustíte někoho před sebe, možná vám dotyčný věnuje úsměv a budete mít hezčí den. Občas přispějte drobné lidem, kteří se snaží pomáhat těm, kdo to potřebují. Pomozte cizincům koupit si správný lístek na tramvaj či poradit cestu.
Jednoduše buďme trošku více lidmi.