Konec dobrý

Šest školek v izraelské Haifě se před několika lety rozhodlo tento problém řešit svérázným způsobem. Pro nezodpovědné rodiče zavedli systém finančních postihů. Řečí ekonomů vytvořili pobídku k včasnému vyzvedávání dětí tam, kde dříve takový stimul scházel. Všechny školky však velmi záhy od pokut upustily. Ukázalo se totiž, že podíl rodičů, kteří přicházeli pozdě, se po zavedení peněžních postihů téměř zdvojnásobil.

Jak je to možné? Antropolog a ekonom Samuel Bowles vysvětluje, že pokuta udělala z pozdního příchodu ekonomickou transakci. Rodiče dříve chodili včas z ohleduplnosti vůči učitelkám a vychovatelkám, které by pozdními příchody drželi v práci i po konci pracovní doby. Pokuta tento vztah podryla tím, že umožnila rodičům si de facto zakoupit možnost pozdního vyzvedávání. Pobídka cílená na sobecký finanční zájem neposílila již existující nesobecký soucit se zaměstnanci mateřské školky, nýbrž jej nahradila. Popud k včasnému vyzvedávání dětí tedy existoval i před zřízením finančních postihů, jen to byla pobídka ekonomy těžko uchopitelná, vycházející nikoli z vlastního zájmu, nýbrž z ohledu na ostatní. A jak se vedení haifských školek přesvědčilo, ten původní, nesobecký motiv byl dokonce silnější než ten nový, „ekonomický“.  

Otázkou, jak mají ekonomové uchopit „ušlechtilejší“ lidské pohnutky ve svých modelech, se nyní zabývám ve své diplomové práci. Zejména se soustředím na uplatnění takových modelů v utváření veřejných politik. Mají veřejné instituce, zákony a společenské normy předpokládat, že každý je sobecký darebák (jak doporučoval třeba skotský filozof osvícenství David Hume), nebo se lze někdy spolehnout i na ty silou nevynutitelné, těžko polapitelné pohnutky jako soucit s druhými nebo mravní ctnost? V duchu dobré akademické tradice ani moje práce žádné jasné odpovědi nenabídne. Tvrdím však, že společnost nemůže spoléhat jen na sobectví jednotlivců, zotročené do služeb obecného blaha vhodnými „pravidly hry“. Dobré instituce nedokáží nahradit dobré lidi, lidi ochotné pro službu druhým obětovat své pohodlí a přepych.

Psaní dizertace mi zabírá většinu léta, je to však již poslední zbývající úkol, který mi chybí k dokončení magisterského studia. Všechny závěrečné zkoušky jsem zvládnul, třebaže tentokrát až po velmi náročném a vysilujícím boji. Nejvíce mě úspěch těší v ekonometrii, každoročním strašákovi postgraduálních studentů ekonomie na LSE. I letos na tomto předmětu ztroskotala více než čtvrtina z celkem asi sta spolužáků.  

Mé další životní plány zatím pokrývají jen nejbližší budoucnost. Od října nastupuji na půlroční stáž u Evropské komise v Bruselu. Konkrétně se stanu součástí týmu, jenž připravuje odhady ekonomických a dalších dopadů obchodních smluv Evropské unie s nečlenskými státy. Následně bych rád našel stále zaměstnání v oblasti ekonomického poradenství. Hlásit se plánuji jak do soukromých konzultačních společností, tak i do veřejných institucí a mezinárodních ekonomických organizací. Nejvíce mě v tuto chvíli láká evropský veřejný sektor – Evropská komise, Evropská centrální banka nebo Evropská investiční banka.  

Tímto příspěvkem se se svým blogem po čtyřech letech loučím, tak jako se rozpačitě loučím i s životem studenta a státem hrazeným zdravotním pojištěním. Studium na vynikajících školách v zahraničí pro mě byla naprosto fantastická zkušenost, za niž vděčím mnoha lidem a již vnímám i jako závazek pro svou další životní dráhu.