Jak Glasgow startuje v koronových koncích

Za normálních okolností by typický student práv v prvním ročníku na University of Glasgow každý týden trávil 10 hodin na tradičních přednáškách a 4 hodiny na tutoriálech v menších skupinách, to vše v nádherném neogotickém Gilmorehill areálu. Přes rok by si dále rozvíjel svoje právnické znalosti, zkušenosti a zaměstnatelnost účastí v takzvaných ‘law societies’ a ‘law fairs’. Během závěrečných zkoušek by seděl pod kamennými klenbami známých skoro-venkovních Cloisters, ve snaze předvést co nejvíce vědomostí a co nejméně se nechat ovlivnit temperamentním skotským počasím (ovšem až po pohlazení školní sochy jednorožce pro štěstí).

Pochopitelně jsem tuto romantizovanou formu učení zatím nezažila. Online výuka není zdaleka tak poutavá ani naplňující, ale musím zmínit, že funguje v náš prospěch ve více ohledech, než jsem předpokládala. Tím, že přednášky jsou teď kdykoliv dostupné jako přednahrávaná videa, máme nad svojím studijním rozvrhem větší kontrolu, než kdy dřív. Přednášky si můžeme dle potřeby pozastavit, přetočit či pustit znova, aby nám náhodou nic neuniklo, a tak si z nich můžeme odnést o to víc. Tutoriály se vedou přes videohovory v aplikaci Zoom a nadále poskytují aspoň trochu (i když omezeného občasnými problémy s připojením) lidského kontaktu, a obzvlášť si vážím takzvaných ‘study groups’, které letos nově zavedla právnická fakulta. Rozdělili nás do 4-5 členných skupinek, ve kterých se připravujeme na společné tutoriály. ‘Law societies’ sice momentálně tak aktivní nejsou, ale i tak dále pořádají online akce a univerzita organizuje častá setkání a workshopy zaměřená na zaměstnatelnost. Zkoušky budou online, ‘open-book’ a s 24-hodinovým časovým limitem, což mnohé z nás uklidňuje vzhledem k tomu, kolik čtení náš obor zahrnuje.

Mimo učení se studentský život v Glasgow taky značně změnil. Přísná omezení významně zúžila příležitosti k potkávání nových lidí. Věřím, že to mnohé z nás mrzí částečně i proto, že za jiných okolností by tyto možnosti byly díky pestré nabídce studentských společností opravdu široké. Spousta z nich se zaměřuje na akademické okruhy, dobrovolnictví nebo kulturu a jazyky, jsou tu i různé sportovní kluby, ale také ‘exotičtější’ možnosti zaměřující se třeba na špatné filmy nebo na Shreka. I přes nepříznivé podmínky se však studentským společnostem daří s pomocí Zoomu nadále spojovat lidi se společnými zájmy, zatím alespoň přes obrazovku.

Člověk by taky čekal, že bude skoro nemožné pořádně poznat toto jinak skvělé město. Možná tomu současný stav omezení v pohostinství i značně napovídá, ale i přesto se tento předsudek dá alespoň částečně vyvrátit. Zjistila jsem, že když má člověk přístup k Google Maps a špetku kreativity, tak už ta skutečnost není až tak pochmurná (tedy dokud se Skotsko nerozhodne následovat Anglii s lockdownem). Výborný způsob, jak se s Glasgow seznámit, je trasou mezi známými ‘murals’ (známé ukázky místního pouličního umění). Stačí si poznamenat ty, které byste chtěli vidět, a pak už se můžete jen nechat vézt městem. Každý ‘mural’ vede k nějaké další atrakci či kuriozitě, a tak vás všude něco nového upoutá, ať už se necháte svézt Glasgowským majákem nebo notoricky známou kuželkovou čepicí vévody z Wellingtonu. Než se nadějete, strávíte celý den chozením. Nedávno jsem se na takové dobrodružství vydala se spolubydlícími. Pronajali jsme si kola, vyrazili jsme u krásného Kelvingrove parku u univerzity, propletli se živým centrem města, a skončili jsme po setmění v historickém Glasgow necropolis.

Celkově mě opravdu překvapuje, že můj dojem z prvních dvou měsíců strávených na univerzitě, která tolik připomíná Bradavickou školu čar a kouzel, se dají nejpřesněji popsat mou nejoblíbenější hláškou z Harryho Pottera: “Otevírám se na konci”. Když to vypadá, že jsme všichni v koncích, Glasgow kráčí dál s otevřenou náručí.