Druhý trimestr v krajině, kde jsou sněženky o měsíc dřív

Za prvé proto, že už jsem do Cambridge nejel poprvé, ale vracel jsem se sem. Mám pocit, že trimestry o délce osmi týdnů a studijní volno o délce šesti týdnů jsou ve skvělém poměru. Oba intervaly nejsou dost dlouhé na to, aby se člověku začalo stýskat, ale taky jsou dostatečně dlouhé na to, aby se člověk na změnu prostředí těšil. A přesně takový pocit mě provázel první týdny po začátku druhého trimestru – zase jsem byl ve svém druhém domově.

Za druhé jsem si mohl druhý trimestr více vychutnat proto, že už jsem měl z prvního trimestru vychozené chodníčky – věděl jsem kam a kdy mám jít na přednášky a supervize, znal jsem své spolužáky a věděl jsem, kdy se schází societies, na jejichž akce stojí za to chodit.

Za třetí, v druhém trimestru jsme již mohli začít budovat na znalostech z prvního trimestru a tudíž vše bylo intelektuálně mnohem větší výzvou. Což taky znamená, že jsme se dostali k mnoha velice zajímavým věcem, které jsou neskutečně fascinující.

V průběhu tohoto trimestru jsem si mimo jiné uvědomil, jak neskutečně krátké jsou ony tři/čtyři roky, po které zde budu studovat. Čas totiž v Cambridge letí neskutečně rychle (přibližně 4.2 krát rychleji než mimo Cambridge) a zapomenete-li „jednou“ otočit kalendář, když si na to vzpomenete zjistíte, že mezi oním „jedním“ neotočením uplynul týden! A přitom toho Cambridge nabízí tolik, že jeden život zdaleka nestačí na přijetí množství vědy, krásna a záhad, které skrývá.

Dalším postřehem tohoto trimestru bylo několik chvil, kdy jsem si uvědomil ohromnou sílu tradice, na které Cambridge staví. Tato tradice často vystrčí růžky ve formě nějaké moudré rady, kterou dostaneme, nebo ve formě nějakého pravidla, které se dodržuje již mnoho set let. Na první pohled vypadají tyto rady či pravidla často banálně, nebo dokonce poněkud nesmyslně, ale zatím všechny dané rady si mi velice osvědčilo dodržovat. Například rada o jednom dni v týdnu, kdy nemáme dělat vůbec nic do školy. Jeden celý den máme odpočívat, a pozor: dvě volná odpoledne nejsou to samé co jeden volný den. Volný den musí být v kuse. Nebo rady o tom, jakým způsobem studovat, jakým způsobem zvládat pocit, že zde je najednou člověk průměrný, co se inteligence týče.

Další úžasnou tradicí jsou podle mě společné večeře. Člověk je nimi donucen se socializovat, ale tak akorát, ne příliš. A taky tím vzniká úžasný prostor popovídat si z lidmi napříč všemi možnými obory a rozšířit tím svůj pohled na svět. Obecně, čím dál tím víc zjišťuji, jak úžasné je, že v Cambridge je struktura studentů a koneckonců i profesorů jednak vertikální (podle oboru) a jednak horizontální (podle college).

V tomto trimestru jsem se také konečně pořádně seznámil se všemi college v Cambridge. Jednu neděli jsem si udělal výlet a obešel jsem všech 31 college a na každé získal podpis a většinou i razítko dané college od portera. Byla to zábava hned z několika důvodů – jednak bylo zajímavé optimalizovat trasu tak, aby byla co nejkratší; jednak bylo zajímavé vidět tolik různých college a samozřejmě to taky byla pěkná túra – asi 25 kilometrů. Samozřejmě, nejvíc kilometrů přidaly Homerton a Girton – dvě college, které jsou nezvykle daleko od centra, a proto jsou často terčem různých vtipů.

V nejbližších dnech mě čeká cesta zpátky domů, a předpokládám, že zažiji pěkný šok, protože jakmile si jednou člověk zvykne na komfort jara, rozkvetlých sněženek a narcisů, nechce se mu příliš vracet do sněhem oplývajících luhů a hájů.