Depresivní začátek mých úžasných studií

Moje cesta do Coventry nezačala tak, jak jsem si představoval. Česká republika byla premiantem, co se týče jarní odezvy na pandemii COVIDu, jenže v létě jsme ignorovali rostoucí přírůstek nakažených a tak se stalo, že 29. srpna jsme byli odebráni z Anglického listu výjimek, což znamenalo, že všichni Češi se musí po příjezdu do Anglie podrobit 14denní izolaci. Byly to pro mě devastující zprávy, o to více že toto omezení vešlo v platnost pouze tři dny před mým odletem.

I přes to, že škola naštěstí začala až 14. září, jsem musel strávit celé dva týdny v kompletní izolaci – žádné vycházení z pokoje, žádné nákupy, žádné praní a navíc jen 30 minut denně v kuchyni na vaření. Musel jsem si objednávat jídlo online, ale tyto služby byly v době mého příjezdu nesmírně vytížené a tak jsem dostal první objednávku až po pěti dnech. Když teď slyším, jak si někdo stěžuje na přísná opatření, nemohu si pomoct a dám se do smíchu, protože daný stěžovatel rozhodně nemusel být zamknutý na pokoji jako v cele.

Nakonec se ale všechny ty trable vyplatily. Když začala škola, velmi rychle jsem byl přesvědčen, že jsem si zvolil univerzitu správně. Když porovnám zkušenosti moje se zkušenostmi mých bývalých spolužáků, kteří se rozhodli studovat technické obory v Čechách, naprosto vše je zde lepší. Naši profesoři jsou odborníci z průmyslu, učíme se jen to, co využijeme, zadarmo jsou nám poskytnuty knihy, ochranné vybavení, software, doučování a doučovatelé, kariérní poradenství a k tomu zdejší univerzity aktivně spolupracují s mezinárodními společnostmi, aby zajistili studentům ty znalosti, které je připraví do profesního života a učiní z nich žádané zaměstnance.

Co se týče života v Británii, samozřejmě se liší, ale poměrně rychle jsem si na něj zvyknul. Dokážu si nakoupit jídlo za ceny lepší než v Česku. Vím, které značky čedaru jsou chutné, jaký je správný poměr mléka ku čaji a že se člověk musí nejdříve podívat vpravo, když přechází silnici. Jediná věc, která mě poněkud trápí, jsou moji, převážně britští, spolubydlící. Příliš se nezajímají o studium a raději tráví čas opíjením se, braním drog a pořádáním večírků, nejlépe v době, kdy se učím nebo spím. A jejich chování je také nešťastné v době COVIDu, jelikož pokud se jen jediný z nich nakazí, budu muset zpět do dvoutýdenní izolace a všem je jedno, že daného spolubydlícího třeba ani neznám.

Celkově to byl velmi těžký začátek mého univerzitního života, ale snad už vše bude jen lepší. Na závěr bych chtěl říct, že i kdybych věděl vše, o čem jsem psal, a měl si znovu vybrat, jestli chci jít studovat do Británie, neváhal bych a rozhodl se stejně.