Časové omezení a priority

Přijde mi, že život před univerzitou postupuje podle zadaného skriptu, a to ve smyslu, že všechny povinnosti se sami navzájem doplňují a není mezi nimi střet zájmu. Tudíž je možné zaměřit se pouze na jednu věc, a tou je studium. V rámci studijního života je mnoho jednotlivých segmentů – předměty, testy a eseje, každopádně tyto segmenty fungují jako součást systémového celku. Jinak řečeno mají tendenci sdílet společný směr a náplň, tudíž se od sebe podstatně neliší. Občas se tyto systémy povinností proplétají – např. přihlášky na univerzity. Donedávna jsem takovou situaci neměl problém zvládnout, ale čím více se přibližuji k životu po univerzitě, tak si začínám uvědomovat, že takový předpoklad není vždy splnitelný.

Od října minulého roku jsem začal posílat přihlášky na celoroční stáže pro následující akademický rok. Ze začátku celý proces šel tak hladce, že jsem se hned s první přihláškou dostal do finálního kola výběrového procesu. Tudíž jsem očekával, že celý tento proces uzavřu do dvou měsíců. Každopádně všechna moje očekávání byla založena na předchozí kvalitě přihlášek, kterou jsem bohužel nemohl dlouhodobě udržet. S každou následující přihláškou se mi nahromadili akademické povinnosti a jakmile jsem se rozhodl tuto práci dohnat, tak to negativně ovlivnilo kvalitu mých přihlášek. Eventuálně jsem si uvědomil, že není možné si udržet vysoký pracovní standard v rámci všech povinností. Nicméně na největší dilema jsem narazil hned před zkouškovým obdobím. Musel jsem se rozhodnout, jestli dedikovat všechen svůj čas přípravě ke zkouškám nebo přihlášce na preferovanou stáž. Za normálních okolností by nebylo nerealistické splnit obě povinnosti na požadovaný standard, ale kvůli složitosti obou alternativ, pouze jedna byla dosažitelná.

Nakonec jsem se rozhodl kompletně se zaměřit na zkoušky, ale každopádně jsem zklamaný, že jsem nemohl splnit svá očekávání v rámci obou cílů. Nicméně díky této menší komplikaci jsem si uvědomil skutečnou cenu času, díky čemuž si ho také více vážím.