Ohlasy| Superhrdinka Anastasja

Superhrdinka Anastasja

5. srpna 2021 - Forbes ČR Když spadneš z koně, rychle znovu nasedni. Pro parajezdkyni Anastasju Vištalovou platí toto pravidlo celý život − nejen v jezdectví. Znovu a znovu nasedá do skutečného i pomyslného sedla. A daří se jí to na zlatou medaili. Na podzim ji čeká poslední zkouška na pražské právnické fakultě s obhajobou diplomové práce. Předtím musí ještě stihnout paralympiádu v japonském Tokiu, kde bude soutěžit v paradrezuře. Do toho shání peníze na nového koně a jezdí trénovat na Slovensko.

A to její mamince na základní škole říkali, ať je rodina vůbec ráda, když dokončí devátou třídu. Nejenže bude mít zanedlouho vysokoškolský titul a před sebou kariéru soudkyně, advokátky nebo notářky − ještě se rozmýšlí, co pro ni bude nejlepší −, kromě toho v jejím pokoji visí mnoho ocenění z jezdeckých, ale i plaveckých soutěží. Odmalička byla houževnaté a neposedné dítě s povahou Berana, v jehož znamení se narodila. Když se věnovala plavání, přivezla z juniorského mistrovství světa bronzovou medaili a na hipoterapii, kterou měla předepsanou od lékaře, jí nestačilo na koni jen tak sedět a rehabilitovat. Chtěla víc. Chtěla závodit! „Nemluvím o sobě jako o handicapované a štve mě, pokud mě někdo lituje. Třeba když jdu nakoupit a vezmu si k berlím košík. Jé, vy jste tak statečná! A proč bych měla být? Žiju normální život. Studuju, trénuju, závodím, cestuju, chodím do kina,“ říká s trochu odbojným úsměvem Anastasja. Do jejího života na začátku nevstoupila nemoc ani vrozená vada, kartami zamíchali lékaři u porodu.

Dvakrát přidušená, 58 hodin bez vody.
Prý byl nějaký svátek a personálu málo… Dceřino postižení zjistili rodiče v půl roce a hned začali hledat cesty, jak jí pomoct. V České republice objevili Vojtovu metodu. „Létat sem pořád dokola nebylo efektivní, a proto se naši rozhodli, když mi byl rok, že se do Česka natrvalo přestěhují,“ vypráví Anastasja, jejíž čeština je bez přízvuku, zato rodilý Rus by ji na ruský původ netipoval. Maminka opustila práci v bance a táta začal v Česku podnikat. "Jsem jim za to moc vděčná. Kdyby se maminka nevzdala kariéry, sedím tu na invalidním vozíku s trojúhelníkem mezi nohama a nikam se nehnu. Mám za sebou osm operací,“ říká Anastasja a dodává, že to byl někdy boj s větrnými mlýny. „Od první do třetí třídy mi říkali, že bych neměla chodit na většinu předmětů, například že i rýsování mi dělá problém. A když se jelo na výlet, já ani nedostala letáček. Prý stejně nikam nepojedu,“ líčí.

Možná i proto šla studovat práva a závodí. Nechce, aby se na lidi s handicapem dívalo jako na předem odepsané, kteří musí neustále dokazovat, že jsou součástí společnosti. „To je v 21. století trochu divné, ne?“ pokládá řečnickou otázku. Ke koním na hipoterapii začala chodit už ve třech letech. Ve třinácti se dostala do tělovýchovné jednoty v pražském Braníku. Uprosila cvičitele, aby ji pouštěl do stájí a mohla si sama chytit otěže nebo koně podrbat. „Pak mi kamarádka, která je na vozíku a nedokáže používat nohy, řekla, že jezdí na koni sama, a já doma ztropila hysterickou scénu, proč ne já a že chci taky. V mamince bouchly saze a ať si prý najdu nějakou stáj, kde mi to umožní, na internetu. Myslela, že tím je to vyřízené, protože se mi to nepodaří,“ vypráví s úsměvem.

Omyl, ještě ten večer přišla Anastasja s tím, že objevila klub v Ondřejově a trenérku Janu Zenklovou. Po měsíci zjistila, že jezdit jen na jízdárně je trochu nuda, a chtěla na závody. „To byla drzost! A taky ostuda, to vám povím,“ směje se, když popisuje průběh svých prvních závodů. Odchodil je za ni třináctiletý kůň a skončili poslední. Jenže Anastasja byla naprosto šťastná. „Jana mě naučila jezdit. Nebála se handicapu, a přestože má sama zdravotní problémy, brala mě na vyjížďky, kde jsme dokonce i cválali,“ říká s velkým vděkem. Pod jejím vedením absolvovala i první mezinárodní závody. Když cítila, že nastal čas jít dál, přešla k trenéru Petru Hynkovi. A ten ji zase naučil se nebát. Těsně před odjezdem na závody do Dánska totiž spadla z koně a pochroumala si nohu. Přestože s ortézou absolvovala i mistrovství republiky, začala mít velký strach. „Koně jsou hrozně lekavá zvířata. Na mistrovství fouklo rozhodčímu do papírů, ty se rozletěly a já skončila zaháknutá knoflíkem v hřívě a pomalu jsem se sesouvala k zemi. Trenér mě hodil zpátky a ukázal, jak na to, abych se už nebála,“ vzpomíná.

Petra Hynka vystřídala po čase trenérka. Měnila i koně, Jamba vystřídala kobyla Dominique. Tu jí rodiče pořídili, aby mohla pokračovat v paradrezurních soutěžích se speciálním paradrezurním koněm. Klisnu ale stáj používala i ve „zdravém sportu“. S tím, jak se zvyšovala její výkonnost pod zdravými jezdci, snižovala se v paradrezuře. Letošní paralympiádu v Tokiu proto musí absolvovat na koni vypůjčeném od nové trenérky, která žije na Slovensku, kde nově Anastasja i trénuje. Na své kobyle Dominique jet nemůže. Do hry vstoupilo také zklamání na manažerské, trenérské i finanční úrovni. „Kobylka zvyklá na pobídky zdravého jezdce ty moje postupně přestávala akceptovat,“ vysvětluje.

I když je to pro Anastasju bolestivé, bude si muset do budoucna najít jiného vlastního koně. „Bude to složité, protože se nesmí bát mých berlí či invalidního vozíku. Musí být hodný, ochotný, mít kvalitní dlouhý krok a nesmí mu vadit, že jezdím jinak než zdravý jezdec, například nedokážu používat nohy,“ vypočítává nároky na nového koňského partnera. Vedle citové otázky je to i věc peněz, nový kůň stojí přes dvacet tisíc eur. Kde na něj vezme, zatím netuší. Doufá, že se na ni třeba usměje štěstí, jako když před pěti lety snila o paralympiádě v Riu. Tehdy jí pomohla Eleonora Kinská. Byl to tehdy doslova husarský kousek. O rok dříve na závodech v Itálii Anastasju přeřadil tým klasifikátorů složený z lékařů a odborníků na problematiku zdravotně postižených do kategorie jezdců s nejtěžším postižením, což obrečela a její tehdejší kůň Jambo zpečetil verdikt tím, že ji shodil po leknutí přes plůtek. Musela hledat nového koně a sžívat se s ním, ale nic z toho ji neodradilo od toho, pokusit se bojovat o účast v Riu na poslední chvíli. Právě tehdy našla kobylu Dominique a Eleonora Kinská jí k tomu nabídla ještě jednoho koně, zaplatila některé náklady a trénovala s ní.

Kvalifikovat se na paralympiádu mohlo 78 jezdců a Anastasja byla v tu dobu na devadesátém místě. „Jeli jsme to jen zkusit. Jenže já s Dominique vyhrála závod jednotlivců a vylétla jsem o 23 příček nahoru. Tehdy nemohli najít ani naši hymnu a přišli se zeptat, jestli je stále s dodatkem Nad Tatrou sa blýska,“ vypráví s úsměvem o kvalifikačních závodech. Český paralympijský výbor zvažoval, jestli nominaci vůbec přijmout, ale nakonec rozhodl kladně a uhradil dopravu a ostatní Anastasjiny náklady. Letenku pro koně ve výši 300 tisíc korun platí Mezinárodní jezdecká federace. Se zbytkem výdajů výrazně pomohla Eleonora Kinská. „Skončila jsem v první polovině startovního pole, považuju to za velký úspěch,“ vzpomíná Anastasja. V jednadvaceti letech byla jednou z nejmladších účastnic, stříbro tehdy vybojovala paní ve věku její babičky.

Další sen, účast na Světových jezdeckých hrách, takzvané jezdecké olympiádě v Tryonu ve Spojených státech amerických, dva roky po Riu jí pomohla splnit nadace manželů Kellnerových. Nejenže od nich dostala příspěvek, díky kterému mohla na soutěž odjet, ale dodnes dochází jako student do nadace na placenou praxi. Aby mohla odletět s koněm do Ameriky, potřebovala několik set tisíc korun. „Mám o osm let mladšího bratra, který se taky věnuje vrcholovému sportu a zároveň studuje, takže rodiče stojí taky dost peněz. A takový obnos prostě nevytáhnete jen tak z kasičky.

A tak jsem začala hledat jiné cesty. Zkusila jsem napsat nadaci rodiny Kellnerových, ale říkala jsem si, že mají určitě takových žádostí spoustu a že lidé potřebují prostředky na důležitější věci než závodění,“ vzpomíná. Tři dny před podáním přihlášky na kvalifikaci zazvonil telefon, na jehož druhém konci se ozvala právnička z nadace. Vyšlo to.

Všechno se tehdy dařilo. Až zasáhl covid. Anastasja nějaký čas nemohla do stájí za svým koněm, a když znovu začala jezdit, její výkonnost šla rapidně dolů. „Kolegové ze závodů mě upozornili, že to nebude mnou, ale koněm. No a pak se ukázalo, že mají pravdu,“ říká Anastasja posmutněle. Uprostřed sezony následovala rychlá změna trenéra a stáje − dnes jezdí až do slovenské Stupavy za trenérkou Magdalenou Pokornou. A až sežene peníze, je před ní i koupě nového koně. Dominique chce dát do dobrých rukou. „Je to vždycky těžké, loučit se koněm, ale jinak to nejde. Já navíc cítím, že se Dominique jízda pod zdravým jezdcem zalíbila,“ pokrčí rameny.

Čas na velké smutnění ale nemá, všechny síly teď soustřeďuje na paralympiádu v Tokiu. A taky nové shánění peněz. Letenku a pobyt v Tokiu platí Český paralympijský výbor. Na jezdci je uhradit více než stotisícové náklady spojené s povinnou karanténou v Cáchách. „Jako student pobírám sportovní stipendium patnáct tisíc korun měsíčně a to mi pokryje většinu z těchto výdajů. Se zbytkem pomůže rodina,“ konstatuje. V paradrezuře bude v Tokiu závodit 78 koní, z toho 23 v kategorii, kde jezdí Anastasja. „Osmička se dostane do finále. Pokud se mi podaří probojovat se do ní, budu velmi šťastná,“ dává si cíl a doplňuje, že i hodnocení na sedmdesát procent (závody se bodují procenty) by pro ni znamenalo velký úspěch.

Při rozhovoru se celou dobu nepřestává usmívat, jen trochu posmutní, když narazí na komplikace spojené s Dominique. Naopak oči se jí ještě víc rozsvítí, když popisuje, jak sedí na koni, anebo když do jejího pokoje nakoukne její kocour plemene ragdoll. „V rodině všichni milují psy. To jsou ti tři, kteří vás vítali štěkotem na zahradě,“ ukáže směrem k oknu, „taky je mám ráda, ale kočky ještě víc.“ Nadšeně vypráví také o tom, jak moc se těšila na novou marvelovku Black Widow: „No jasně, že jsem šla hned na čtvrteční premiéru! Miluju superhrdinské filmy.“ Není divu, se superhrdiny má tahle mladá žena mnoho společného.

Autorka | Klára Mandausová

Foto | Jan Schejbal, archiv jezdkyně Anastasji Vištalové

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.