Každému dítěti bych přála projít touto školou

Kde začala vaše cesta k Open Gate?

Na počátku to byla shoda náhod. Celý život jsem pracovala jako klinická psycholožka a se školstvím jsem neměla žádné zkušenosti. V roce 2002 jsem ale zrovna končila své působení v dětském krizovém centru Zuzany Baudyšové a od své kamarádky jsem se dozvěděla, že manželé Kellnerovi hledají člověka pro svůj záměr založit novou kolejní školu. Do té doby jsem jejich rodinu neznala, ale když jsem se s paní Kellnerovou poprvé setkala a poslechla si její vizi nové školy, ten projekt mě vyloženě nadchl.

Co vás na projektu zaujalo?

V předchozí praxi jsem často pracovala s rodinami, které měly hluboko do kapsy. Maminka řešila, jestli může koupit pacholíka nebo jen rohlík, aby vystačila s penězi. Chodila jsem i na návštěvy přímo do rodin, takže jsem viděla, jak na tom tyto děti skutečně jsou. Že doma nemají počítače, nedostanou se do divadla, nemají knihy, nechodí na kroužky, protože na to rodiče prostě nemají peníze. Viděla jsem, jak je pro některé rodiny život složitý. A přitom měly doma chytré děti, které by mohly studovat a z tohoto začarovaného kruhu, ze sociální bubliny, ve které žijí, se vymanit. Open Gate jsem viděla jako šanci.

Jak se projekt Open Gate rodil?

Začátky byly hektické, ale ohromně krásné. Všichni na to rádi vzpomínáme. V roce 2002 vznikla v souvislosti s Open Gate Nadace Educa. Začínali jsme v malém týmu, pár lidí sedělo ve dvou místnostech v Gotthardské ulici na Praze 6. Zpočátku jsem řešila úplně všechno, měla jsem ale štěstí na výborné kolegy a zejména asistentky Ilonu Vuchtrlovou, později Pavlu Hořínkovou.

Angažovala se v projektu přímo i Renáta Kellnerová?

Paní Kellnerová tou dobou řešila Open Gate v podstatě denně. Seděla s námi ve vedlejší kanceláři a probírali jsme spolu informace z každé cesty, ze které jsem se vracela.

Jak se stalo, že škola vyrostla zrovna v Babicích?

Původně se zvažoval pozemek na Křivoklátsku. To nám ale připadalo dost daleko, hledali jsme spíše něco v okolí Prahy. Objeli jsme řadu pozemků, než jsme našli to správné místo. Pamatuji si to jako dnes. Bylo třináctého srpna 2002, právě kulminovala povodeň a my jsme objevili pozemek v Babicích. Hned jsem věděla, že je to ono.

Co bylo dál?

Než se škola začala stavět, bylo potřeba vyřídit všechna povolení. To byl běh na dlouhou trať. Potom už to ale šlo rychle a škola byla postavena za 15 měsíců. Já jsem se mezitím věnovala administrativní práci kolem. Studovali jsme fungování různých kolejních škol v zahraničí, podílela jsem se na výběru učitelů a jezdila jsem po celé republice.

Kvůli vyhledávání budoucích studentů?

Přesně tak. Nejdříve jsem zamířila na Ministerstvo práce a sociálních věcí, pak na Ministerstvo školství a do jednotlivých krajů, okresů a konkrétních zařízení, hlavně do dětských domovů. Vysvětlovala jsem jim, že vzniká nová kolejní škola pro nadané motivované děti, a zjišťovala, jestli v jejich okolí mají nějaké, které by tam poslali. Většinou jsem se setkávala s kladným přijetím, ale taky se mi stalo, že jsem odjížděla s pláčem. Někdy říkali, že tomu nerozumíme, a ať dáme peníze raději přímo jim.

Lidé, se kterými jste se potkávala, projektu nevěřili?

To byly spíše jednotlivé případy. Musím říct, že v drtivé většině jsem uspěla. Hodně pomohlo i to, když jsme s tehdejším učitelem Petrem Chárou představili Open Gate v televizi Nova. K prvním přijímačkám nakonec přišlo přes 400 zájemců o studium.

Jak jste s dětmi, které pocházely z ekonomicky znevýhodněného prostředí, ve škole pracovali?

Tyto děti mají určité potřeby a bylo nezbytné se jim věnovat. Byl nutný́ opravdu individuální přístup, což bylo pro některé učitele náročné. Nejen ve vyučování, ale i na kolejích, které se pro studenty staly novým domovem.

Byl o Open Gate zájem i ze strany dětí z běžných rodin?

Ano. Na počátku ovšem na gymnázium přicházela naprostá většina studentů přes nadaci. Děti, kterým vysoké školné platili rodiče, bylo na škole jen deset. Lákal je hlavně bilingvní program. Jejich počet se časem zvyšoval a musím říct, že soužití obou skupin fungovalo vždy skvěle. I když pocházely z diametrálně odlišného prostředí, byly na podobné intelektové úrovni, měly zájem o studium a podobné mimoškolní aktivity. Najednou zjistili, že mají hodně společného, a skamarádili se. Zásadní roli v tom samozřejmě hrály koleje, kde všichni společně bydleli.

Jak se vaše role změnila potom, co se škola otevřela?

Hlavní náplní mojí práce bylo pořád objíždět republiku a vyhledávat budoucí studenty. Také jsem ale v rámci přijímacího řízení vyhodnocovala testy inteligence a jezdila i do rodin stávajících studentů, abych viděla, jak vše funguje. Z té doby si nesmírně vážím spolupráce s tehdejším ředitelem Peterem Nitschem, který́ školu vedl dlouhých deset let. Právě díky jeho zkušenostem a manažerským schopnostem se Open Gate etablovalo mezi nejlepší gymnázia v Česku a získalo akreditaci pro mezinárodní maturitu IB. 

Pracovali jste s absolventy Open Gate i poté, co školu opustili? 

S prvními maturanty jsme v nadaci spustili nový projekt Univerzity, abychom mohli studenty podporovat i během navazujícího studia. Dokonce jsem za nimi na univerzity jezdila, abych viděla, jak se jim tam daří. Jak bydlí, jak se v cizí zemi cítí, v jaké jsou psychické pohodě. Opět přecházeli do úplně cizího prostředí. To, jak bydleli, byla někdy katastrofa. Zvlášť v Londýně. Tam jsem žasla, jak hrozné brlohy jim za šílené peníze pronajali.

Nadaci Educa, která se mezitím v roce 2011 sloučila s Nadací The Kellner Family Foundation, jste opustila v roce 2019. Jste s některými bývalými studenty ještě v kontaktu?

Dnes už jen sporadicky. Pořád ale chodím na setkání stipendistů programu Univerzity, kde bývalé studenty Open Gate potkávám. Pokaždé je to moc milé. Výsledky absolventů Open Gate ukazují, že úroveň vzdělání je na škole opravdu vysoká, přestože jsou tam už dnes úplně jiní lidé než před lety. Každému studentovi bych přála projít touto školou.