Život jako opera – Potlesk

Od zítřka mě čekají poslední dny prvního roku na univerzitě, které budou ve znamení zkoušek. Zkouškový program na umělecké škole je trochu jiný než na běžných univerzitách. U nás nefunguje zažitý termín pro „zkouškové období“, protože výuka probíhá až do konce semestru. V rámci každého předmětu máme písemné nebo ústní ověření znalostí. Hlavní rozdíl je asi v tom, že předměty můžeme rozdělit do dvou kategorií. První je shodná s předměty na neuměleckých školách, tedy princip memorování informací a následného využití v testu. V druhém případě jde o zkoušky praktické, kde musíme prokázat dovednosti, u kterých je nezbytná celoroční kontinuální práce.

  Jedna z nejtěžších zkoušek je pro mě Solfeggio (na českých školách je pro něj obdobou intonace a čtení z listu). Je to zkrátka něco, co skutečně vyžaduje každotýdenní práci a ani delší volno na konci semestru by nestačilo k dobrému výkonu. Má dvě části. První psaná část má 45 minut a probíhá způsobem, že vyučující hraje na klavír melodii (která má více hlasů) a my ji musíme bez chyby zapsat do notového papíru. V druhé části probíhá samostatná ústní zkouška. V té dostaneme od kantora noty, a je očekáváno, že celý list rychle a bez obtíží zazpíváme na solmizační slabiky př. „Do-re-mi“ (což se v Česku oproti zbytku světa nepoužívá).

  Další předměty jsou poměrně snazší (např. Německý jazyk, Italský jazyk, Hudební teorie, Dějiny hudby, Divadelní praxe, Tanec,...). Tou nejzajímavější skutečností pro mě bylo zjištění, že se na konci prvního roku nekoná zkouška z hlavního předmětu-ze zpěvu. Když jsem se tázal, z jakého důvodu to tak je, byl jsem mile překvapen odpovědí: “Student, který začíná studium, má mít čas a klid na naučení se úplných základů pěvecké techniky. Je tedy zbytečné vyžadovat výsledky, které přicházejí až po delší době“.  Proto se pěvecká zkouška koná až na konci druhého ročníku, tedy uprostřed bakalářského programu, kde student musí prokázat velký posun! 

  Ať už to teď bude náročnější sebevíc, vím, že to rychle uteče a já se budu moci plně vrhnout na letní program, který mám letos opravdu nabitý. V již zmiňované Olomouci mě čekají další 3 premiéry oper. S kolegy kamarády plánujeme koncerty s naším acapella kvartetem napříč republikou. Máme také před sebou koncert s vídeňskými spolužáky ve středočeských Petrovicích a mnoho dalšího.

  Krásné na tom celém je, že i přesto, kdy člověk celý rok jenom zpívá a zaobírá se hudbou, by se nabízelo, že v létě to chce pauzu, ale kdepak! Nádherné přeci je, když se práce překlene v radost a volnočasovou aktivitu.

  Veškeré nadšení, spokojenost, vděk i pokoru jsem už mnohokrát vyjádřil ve svých minulých příspěvcích. Mám-li však bilancovat můj první rok v zahraničí, zbývá mi zmínit už jen jednu věc. Je to zodpovědnost. Začínám si uvědomovat, že pozice, ve které jsem, není jenom proto, abych já byl spokojený a šťastný, ale proto, abych něco dokázal a obecně obstál. Jsem si vědom, že mnoho studentů nedostalo takovou šanci jako já a to mě motivuje, abych tuto šanci nepromarnil a vytěžil maximum ze všeho, co se mi nabízí. V tento moment cítím, že úspěch, po kterém toužím, stojí na každodenní práci a vytrvalosti. Zkrátka na tom, že se každý den na několik hodin musím zavřít do třídy a cvičit. A víte co? Já už to dělám vážně rád!