Zakončení jedné etapy

Poprvé v životě jsem taky neslavila Vánoce či Nový Rok s rodinou, což bylo na jednu stranu smutné, zároveň jsem však měla tu možnost poznat argentinskou kulturu trochu hlouběji a podívat se, jak to slaví oni. Popravdě musím říct, že prosincové koupání v bazénu s sebou nenese tu nejbohatší vánoční atmosféru. Argentinci slaví všechno od narozenin, svateb až po Vánoce zásadně celou noc a s celou rodinou, od sester až po třetí bratrance. Po odbití půlnoci (na 25. prosince) se strhla spoušť, děti lítaly po celém domě a zahradě hledajíc dárky od Santy a jakmile je našly, ten pravý chaos mohl teprve začít. Všichni se vrhli do plných tašek, přehazovali si dárky jeden s druhým, aniž by si stačili otevřít ty předchozí, a po deseti minutách na zemi zbyly jen tašky a roztrhaný balící papír.

Loučení se s mou hostující rodinou se neobešlo bez pár slz a má hodinová cesta na letiště … no, řekněme jen, že to můj Uber neměl úplně nejpříjemnější. Bylo to hodně smíšených emocí, samozřejmě jsem se těšila domů, ale všechny mé zážitky z jižní Ameriky jsou nezapomenutelné, a tak mi odjezdu bylo líto. Po více než 20 hodinách cestování jsem se ocitla zpátky v Česku a hned, jak jsem viděla rodinu, nemohla jsem být štastnější. 

Po příjezdu jsem se měla zase připravovat na odlet do Číny, ten se mi ale neočekávaně zkazil kvůli koronaviru. Univerzity v Číně odložily start semestru a budou zahajovat online lekce a univerzita v Manchesteru nám řekla, abychom nikam nejezdili zatímco nám učitelé posílají domácí úkoly. My jsme tak spolu se všemi mými spolužáky doma, a snažíme se učit sami dokud se situace v Číně nezlepší. Je mi to strašně líto, protože šance studovat v Číně na partnerské univerzitě už se mi asi nikdy nenaskytne.