Únor 2017

Po absolvování několika měsíců klinické praxe jsem konečně pochopil, co je třeba udělat pro efektivní přechod mezi preklinickou a klinickou medicínou. Oproti pohodlí přednáškových sálů je přechod do nemocničního prostředí celkem děsivý. V přednáškových halách si stačí jen sednout, poslouchat a absorbovat informace, které se nám lektor snaží předat. U klinické medicíny ovšem záleží mnohem více na vaší angažovanosti a platí, že čím víc do toho dáte, tím víc si z toho odnesete.

Jedním z hlavních požadavků pro dokončení tohoto modulu je portfolio obsahující 30 plně sepsaných případů ze všech hlavních lékařských a chirurgických oborů. U každého jednotlivého případu musíme získat kompletní anamnézu pacientových problémů a provést kompletní vyšetření.

Velmi mě překvapilo, že nejtěžší část pro mě nebylo získávání anamnézy nebo provedení celkového vyšetření, nýbrž oslovování pacientů na nemocničních odděleních. Celá anamnéza a vyšetření může trvat až 1-1,5 hodiny, zvláště pro začátečníky, a mně v hlavě běžela stovka různých věcí, které by pacienti radši dělali, než aby mluvili s nervózním studentem medicíny. Také jsem si myslel, že jako student nemám nic, co bych jim mohl nabídnout ve srovnání s lékařem. Jak to ale už bývá, víc jsem se zmýlit nemohl. Značně jsem podcenil, jak dlouhou chvíli musí pacienti pociťovat na nemocničním lůžku, jelikož všichni byli z mé návštěvy nadšení. Byl jsem také upřímně překvapen jejich ochotou pomáhat studentům medicíny v jejich školení.

Když se na tuto zkušenost podívám s odstupem času, bylo ode mě hloupé bát se oslovit pacienty, ale byla to jedna z věcí, přes které jsem se musel dostat. Kdybych měl začít znovu, v prvních dnech bych oslovil co největší počet pacientů bez toho, aniž bych kladl velký důraz na anamnézu a samotnou prohlídku. To by mi pomohlo zbavit se všech zbytečných obav a mohl bych se tak dříve zaměřit na klinické dovednosti.