Poznávání vlastní kultury skrze studium v zahraničí

Dubnové prohlášení českého poslance o tom, že na Erasmus jezdí kampusoví povaleči a že jediné, co získávají během svého pobytu v zahraničí, jsou mylné představy o Evropské Unii, vzbudilo velký rozruch. I pro nás, studenty vysokých škol v zahraničí, se prohlášení stalo častým tématem diskuzí. Samozřejmě jsme přemýšleli o tom, co si pan poslanec myslí o nás, avšak především nás zajímalo, jaké jsou hlavní výhody studia v zahraničí. Ráda bych se s Vámi o své poznatky podělila.

Studium v zahraničí pro mě bylo vždy atraktivní a mezi hlavní lákadla patřila i touha poznávat nové kultury a zvyky. Během cestování objevujete nová místa, pozorujete cizí tradice a jiné mravy. Čekala jsem tedy, že hlavní náplní mého pobytu v Anglii bude pochopení anglického světa. Nicméně záhy jsem pochopila, že hlavní poznání (či vlastně jakési prozření) bylo uvědomění si kultury vlastní. Nacházíte-li se v cizím prostředí, uvědomíte si, jaké obyčeje považujete za vlastní. Zjistíte, že zvyky, které Vám přišly jako samozřejmé, ostatním tak vůbec nepřipadají. Tím, že dáte kulturu do kontrastu, mnohem jednodušeji ji můžete definovat, neboť neznáte-li žádnou jinou, nemáte ji s čím porovnávat.

Dále jsem poznala českou sounáležitost. V prosinci jsem získala lístky na speciální promítání filmu Tři oříšky pro popelku v nádherném starém kině ve čtvrti Notting Hill, blízko Velvyslanectví České ambasády v Londýně. Pozvala jsem svou anglickou kamarádku, aby poznala tradiční českou pohádku. V sále byli diváci všech generací- od babiček, přes studenty, tak po maminky s malými dětmi. Ty byly napůl české, napůl britské a roztomile se jim pletla některá slova mezi oběma jazyky. Bylo úžasné sdílet takto jedinečný, ale ve skutečnosti naprosto obyčejný zážitek se sálem plným Čechů uprostřed rušného Londýna. Na promítání jsem si připadala jako z Harryho Pottera. Uzavřená společnost pro nás natolik běžná, avšak pro ostatní naprosto ukrytá a neuchopitelná.

Podobně jsme se zúčastnili i Májových slavností přímo na Velvyslanectví ČR v Londýně. Celá akce působila tradičně, hrála cimbálová muzika, jedli se bramboráky a objevily se i kroje. Člověk si na takových akcí uvědomí, jak jednoduché je poznat podobně smýšlející lidi, se stejnými kořeny, kteří vyrůstali ve stejném prostředí. Chápou jazykové hříčky a narážky. Je milé bavit se s těmi, kteří rozumí prostředí, ve kterém jste vyrostli.

Z osobní zkušenosti bych tedy shrnula, že i kdyby na Erasmus jezdili jen kampusoví povaleči, alespoň se jako já naučí něco o češství, uvědomí si své tradice a budou si více vážit českého společenství.