O pokoře a úspěchu

Náš vzdělávací systém (a když říkám náš, tak nemám na mysli český systém jako takový, ale i systémy zahraniční) je postaven okolo úspěchů, prestiže, výjimečnosti. Onen systém podněcuje hledání těchto hodnot a odměňuje ty, což mohou dokázat, že jsou ti nejlepší z nejlepších. Nicméně, jednu věc, kterou jsem se za posledních šest let naučila je, že my, studenti, kteří objevujeme svět, potřebujeme pokoru.

Jako jin a jang, nebo pokud preferujete jiné, méně náboženský založené vyjádření přirozené tendence vyváženosti, oslavování výjimečnosti a úspěchu je bezvýznamné pokud chybí pokora.

Když jsem před téměř dvěma lety přijela do Oxfordu, uvědomila jsem si, že existuje obrovské množství lidí, kteří jsou víc talentovaní, více odhodlaní, a všeobecně více zasluhující uznání než já kdykoliv budu (a nerada bych se zde pouštěla do debaty ohledně zásluh, i když bych popravdě velice ráda). Ona konfrontace pocitů s mou bezvýznamností a slabostí, mne ale dovedla k poznání, že pokora není věc špatná.

Pokora neznamená sebelítost či vzdání se ambicí. Pokora, tedy přiznání vlastní nedůležitosti, má jednu obrovskou výhodu: propojení s komunitou. Poznání, že úspěch je relativní a přijmutí toho, že člověk není lepší než ostatní, přináší prostor pro spolupráci, pochopení a také sebenaplnění.

Není neobvyklé v Oxfordu potkat prototyp mladého člověka “nejlepšího z nejlepších”, který toho dokázal tolik, že se z toho jednomu zatočí hlava. Obvykle, velmi sofistikovaným způsobem (ostatně jedná se o Oxford) zmíní, čeho dosáhl, koho potkal a další skvělé věci, které má naplánované na léto. Žijeme v meritokracii, tedy alespoň teoreticky, a proto se očekává, že úspěch je odměněn. V tomto případě uznalým pokývnutím, nebo pokud jste dáma, tak hezkým, obdivným úsměvem (protože to ostatně je naše role, že).

Samozřejmě, není nic špatného na tom být úspěšným nebo chytrým nebo mladým nebo talentovaným. Ostatně je to skvělá kombinace. Nicméně, velmi málo studentů vám poví o pomoci, které se jim dostalo na jejich cestě za úspěchem. Přiznání, že bez něčí pomoci by člověk nebylo tam, kde je, je nejvyšším znakem pokory.

Ano, s tím by se dalo souhlasit. “ Ale o co vlastně jde? Proč je to důležité?” Podstata věci je, že bez pokory a akceptovaní pomoci v cestě za úspěchem, se člověk izoluje od komunity. Obzvláště u dnešních liberálních studentů je toto nebezpečná pozice. Vede k sobectví a nedostatku soucitu.

A je to také trochu ironické, když se někdo chlubí úspěchem, když lze lehce ukázat na všechnu pomoc, kterou dotyčný obdržel. Opět, není nic špatného na tom, být úspěšný či obdržením pomoci. Ale připisovat toto vše vlastnímu přičinění a “vlastní těžké práci” je směšné.

V naprosté většině případů se lidem dostává pomoci. Pomoci od rodičů, kteří platí za jejich pobyty či soukromé školy, jejich rodinné kontakty, stipendia, nebo loterie “narození se”, tak že dotyčný nemusí manuálně pracovat od svých pěti let, aby uživil zbytek rodiny. Tak či onak, každý člověk obdrží nějakou formu pomoci.

Musíme přiznat kolik pomoci a štěstí se nám dostalo a umožnilo nám dosahovat skvělých výsledků. Je to právě pokora, která nás spojuje s komunitou, bez které bychom byli ničím a ta stejná pokora nás nutí dávat zpět. Ne protože je to skvělý pocit, nebo protože se obáváme, že my sami budeme jednou opět potřebovat pomoc. Ale protože to tak je správně. Jakmile se jednou izolujeme od společnosti, celá myšlenka lidskosti je v nebezpečí. Dostali jsme se tam, kde jsme díky ostatním a pokud onu skutečnost budeme ignorovat, celá společnost a její funkce je v ohrožení.