Nejtěžší část

Studium na vysoké škole přináší radost i urpení, výzvy a zklamání. Mnoho studentů se shodne, že jedním z nejtěžších období čtyřletého bakalářského studia je třetí rok. První rok je těžký, začátky jsou těžké, ale všechno nové také vhání do žil novou motivaci. Druhý rok je těžší, ale student si vystačí s tím, že probíranou látku zvládá na uspokojivé známky. Čtvrtý rok je náročný, píše se v něm závěrečný projekt a student musí aktivně řešit, co s ním bude po úspěšném absolvování. Ale pro všechny ty starosti nemá čas řešit, jestli to, co dělá, je to pravé a jestli je šťastný.

To třetí rok přináší tyto otázky nejintenzivněji. Najednou nestačí mít dobré známky a rozumět si s učiteli: šel jsem studovat, abych oboru rozuměl, ne abych se učil pro známky. Co když tomu oboru ale nikdy neporozumím? Co když nemám ani špetku talentu a s vytrvalostí dojdu leda tak k hezkému titulu, ale nikam dál?

Takové otázky nutí znovu a znovu přezkoumávat základní osobní hodnoty. Nikdo nechceme věnovat spoustu času něčemu, co vede do nikam. A když máme čas si to uvědomit, dostaneme strach. Strach z nejasnosti budoucnosti a naší nevědomosti. Je to ten starý dobrý strach o existenci, strach, kvůli kterému Kierkegaard nikdy nepožádal Reginu o ruku. Je velmi důležitý a nikam nevede.

Myslím, že je dobře procházet si obdobím pochybování pořádně a nezlehčovat ho. A ačkoli tohle možná nedává velký smysl, píšu to právě proto, že někdo mi může rozumět. Protože každý si někdy prochází obdobím sebezpytování a je osvobozující a uklidnující si uvědomit, že takové procházení je vždy klikaté, vede odnikud nikam a potom dva kroky zpátky, ale stejně má smysl. Někdy je potřeba přešlapovat na místě.