MUDr. Eva Robert

Zhruba na základní škole jsem začala mít tu představu, že lékařský život musí být napínavý a zábavný. Během studia na gymnáziu v Havlíčkově Brodě jsem se skoro neodvážila říct nahlas, že bych se jednou chtěla stát lékařkou. Dodnes si pamatuji, že když jsem poprvé řekla vyučující biologie a chemie, že bych chtěla studovat medicínu, vysmála se mi a řekla že trojkaři se na medicínu nedostanou, nebo dostanou, ale nezvládnou ani první ročník. Naštěstí jsem měla štěstí a dostala jsem se na Open Gate, kde jsem mohla studovat s podporou učitelů, kteří mě motivovali a přesvědčili, že medicína je pro mě reálný cíl. Jsem vděčná za veškerou podporu, kterou jsem na Open Gate dostala, bez pomoci celého Open Gate personálu a The Kellner Family Foundation bych si asi ani netroufla podat přihlášku na medicínu. Studium medicíny bylo náročné – nejhorší vzpomínky mám na probdělé noci, kdy jsem se snažila usnout, ale srdce mi bušilo, mozek nemohl přestat myslet na klasifikaci laktátové acidózy a já věděla že musím spát, protože následující den se musím od 7:00 do 22:00 učit s čistou hlavou.

V takových chvílích jsem přemýšlela, jestli mi to za všechen stres stojí, s odstupem času (po pár týdnech práce jako lékař) musím říct, že to za to stálo. Před tím, než jsem začala studovat medicínu, jsem viděla proslov Steva Jobse na Stanford University – tento proslov se stal mým mottem po celou dobu studia, obzvlášť tato část: „Najděte si, co budete mít rádi. Platí to pro práci i pro lidi, se kterými budete žít. Práce vám zaplní velkou část života, a spokojení budete jedině když budete dělat to, o čem jste přesvědčeni, že to je velká věc. A jediný způsob jak dělat velkou věc, je to, co děláte, mít rádi. Jestliže jste to ještě nenašli, hledejte dál. Nedělejte kompromisy. Je to jako se všemi věcmi srdce, jakmile to najdete, poznáte to.”  A já to našla. Od první chvíle jsem věděla, že pokud se stanu lékařkou, budu dělat to, co mě naplňuje.

V dnešní době není úplně obvyklé, že mladí lidé najdou svůj ”dream jobb”, kterým se mohou živit. Já měla štěstí, možná i díky tomu, že mi moji rodiče byli tak skvělým příkladem. Maminka miluje svoji práci a jak často říká ”dělala by ji i zadarmo” (tenhle názor jsem mimochodem převzala hned po prvním týdnu stráveném v práci). Tatínek miloval svoji práci, nikdy jsem doma neslyšela nadávání na kolegy nebo jakékoliv jiné stížnosti. Dokázal vyjít se všemi a najít kompromis. Tatínek si vždycky přál, abych byla lékařkou, což mě neskutečně motivovalo během všech těch probdělých nocích. A jsem si jistá, že by měl radost kdyby se mohl zúčastnit mé promoce a slyšel, že jsem prospěla s vyznamenáním.

V půlce června jsem začala pracovat jako lékařka na oddělení hematologie/onkologie v nemocnici na západě Norska. Každý den potkávám pacienty kteří jsou smrtelně nemocní, i přesto mě tahle práce neskutečně baví a naplňuje. Ano, dělala bych tuhle práci i zadarmo.

Od září začnu se specializací – prvně musím splnit 4 měsíce na oddělení psychiatrie, poté 4 měsíce na chirurgii a 4 měsíce na interním lékařství. Závěrem strávím 6 měsíců jako obvodní lékař v jednom z menších měst v Norsku. Poté se rozhodnu, co mě bavilo nejvíc a v čem se stanu ”lékařem specialistou”, momentálně mě láká právě hematologie.

Děkuji celé mojí rodině, milujícímu manželovi, kamarádům a The Kellner Family Foundation. Bez Vás bych to nedokázala, děkuji!