Jen začátek, aneb / #_

Jenže ono to tak není: „až dostuduju“ je pro mě milník daleko vzdálenější, vytyčující pravděpodobně až konec mého PhD. A tak bez hanby odpovídám, že ještě přesně nevím – ať už je to dobře nebo špatně, nejsem typ člověka, který má ve 23 letech plány počínající za 6 let. To ale neznamená, že konec bakalářského studia jako milník nevnímám, nebo že z té představy nejsem nervózní. Snažím se ale vše brát krok po kroku a především ve své dizertační práci nebýt příliš ambiciózní. Procházím tedy daty, se kterými budu pracovat, kreslím dialektologické mapy a všímám si fenoménů, na které se chci zaměřit. Nechci příliš zacházet do detailů, neboť ty by čtenáře nejspíš unudily. Nedizertační stránky mého akademického života jsou podstatně zajímavější.

Zaprvé předmět, na který jsem se těšil už o druhého ročníku: Polní výzkum a deskriptivní jazykověda. Štěstí se na mne usmálo, a tak nakonec nemáme v 9 ráno všechny tři hodiny, jak jsem psal minule, ale jen jednu. Nejen rozvrh, ale i náplň těchto hodin je dle mých představ, a v podstatě jde o to, co považuji za naprostý základní kámen jazykovědného výzkumu: před každou hodinou si připravíme otázky na naši informantku – rodilou mluvčí nám neznámého jazyka Luo, kterým mluví více než 4 miliony lidí v Keni a Tanzanii –, získáváme od ní postupně data a od základů vytváříme popis hláskosloví, tvarosloví a syntaxe tohoto jazyka. Z Polního výzkumu sice nemusím psát žádnou zkoušku, ale ony dvě zadané eseje na 2000 a 4000 slov jsou samy o sobě zkouškou úplně všeho, co jsem se za předcházející tři roky studia jazykovědy naučil – dokonce více než má úzce zaměřená dizertace! Tento předmět proto považuji za jednu z nejcennějších zkušeností mého prozatímního studia, a divím se, že jej nevyhledává více studentů.

Zadruhé, na straně keltistické, jsem nyní také u samého tvrdého jádra oboru, tj. staroirštiny, a o tom možná raději nemluvit, přestože zatím naštěstí nic nenaznačuje, že bych se měl na konci roku obávat. Zajímavějším zážitkem byl třídenní studijní výlet do Dublinu, na který mne škola vybrala v rámci výměnného programu s An Coláiste Ollscoile, Baile Átha Cliath (University College Dublin). Já a mí spolucestovatelé jsme se na něm seznámili se studenty věnujícími se aktivitám na podporu irského jazyka. Na rozdíl od nás v Edinburghu se takto angažují studenti všech možných oborů – irština je přece jen rozšířenější a vyučuje se povinně na všech školách. Prohlédli jsme si například Teach na Gaeilge („Irský dům“) – ubytovací zařízení pro zhruba dva tucty studentů, které funguje jako čistě irskojazyčná komunita –, diskutovali o odlišnostech svých jazyků a vyměnili si zkušenosti ohledně komunikace s univerzitou, studentskou unií a veřejností. Hned po příjezdu jsem, pln inspirace, odeslal ze své role Úředníka pro gaelštinu v An Comann Ceilteach (Highland Society) dvojjazyčný dopis naší studentské unii, žádaje po nich rozsáhlejší spoluúčast na univerzitních aktivitách na podporu gaelštiny, zejména co se vizuální identity a komunikace týče. Byl jsem informován, že se unie záležitostí zabývá, a brzy očekávám detailnější odpověď.

Mezitím budu dál foneticky přepisovat nahrávky, časovat slovesa, kreslit dialektologické mapy, a učit děti česky: krok za krokem se posouvat ke zdárnému konci první etapy svého vysokoškolského studia.